sobota 1. listopadu 2014

2014-09-04 STS Svojkovice Brod VI.

Usnesením veleorgánu byl pro letošní rok určen větší časový rozsah pravidelné akce. Jako obvykle jsme cestovali vlakem, který nás dovezl přímo do Varnsdorfského pivovaru Kocour.


Zde jsme se stylově ubytovali v kupé odstavených lůžkových vozů a pak se věnovali degustaci místní i přespolní produkce - za mě nic moc a byl bych upřednostnil, dobře chlazené a ošetřené plzeňské, ale z důvodu poznání jsem věnoval dva dny zjišťování zda mi tento mok nakonec nezachutná. Nestalo se a to vrhlo poněkud šedavý stín na jinak docela vydařenou akci, protože výrobky tohoto pivovaru nás provázely po celou cestu...
Sobotní ráno jsme se odlepili ze základny a provedli zrychlený přesun do Jiřetína pod Jedlovou - pamatujete na to dávno, na první partie mariáše, na první lahve vína, na honičky ve sněhu. Mariáš a víno mě těší dosud, ale neběhal bych už. Kousek nad místetm, kde jsme byli tenkrát ubytováni se nachází občerstvovna U Zvonku. Skvostný budvar a dokonalá kuchyně, budiž všem doporučeno.


Odtud jsem s mírným náskokem, který mi byl udělen pro chatrné zdraví vystoupal na vrchol Jedlové. Zbytek výpravy mě cestou nedohonil a dokonce jsem na ně ještě nějakou dobu čekal, tak to s tou chatrností zatím není tak zlé. Restaurant tam nahoře byl vpodstatě prachmizerný a setrvali jsem tam pouze z důvodu vysílení a nabírání nového elánu. Naším skutečným cílem bylo to, co zbylo, z hradu Tolštejn. Zdejší personál nám naprosto vynahradil přestálé utrpení a v tomto místě jsme se cítili skutečně navýsost spokojeně.


Nedělní ráno nás našlo na cestě na nádraží a zde se naše skupia rozdělila na dvě. Já patřil k té, která tímto celou záležitost ukončila a odjela zpět domů..., ale ještě předtím:


KONEČNĚ PLZEŇ ve zdejší nádražní restauraci.

Tak s Bohem.

středa 24. září 2014

Videa z čundru Varnsdorf - Jedlová

Fotky.Trilexem do kocoura.odkaz http://youtu.be/w3OxR7Y2578

Video.Vlakem do kocoura.odkaz http://youtu.be/1_OnpZHFSLE

Video.Odjezd Trilexu od kocoura.odkaz http://youtu.be/EkUornLm1CE

Video.Průjezd Trilexu pivovarem Kocour.odkaz http://youtu.be/t4pG3OYtte8

Video.Zastavení Trilexu v pivovaru Kocour.odkaz http://youtu.be/DddO8kx3cUM

Video.Panoramatický pohled z Tolštejna před východem slunce. http://youtu.be/jJ-u7Jn3Ej8

Video.Východ slunce na Tolštejně.odkaz. http://youtu.be/4QKR51RLlGg

Fotky.Varnsdorf pivovar Kocour.odkaz. http://youtu.be/ZrfFWTw7H5M


Fotky. Lužická houpačka z Jedlové na Tolštejn.odkaz. http://youtu.be/iaVvqqKtoaU

pátek 2. května 2014

neděle 2. března 2014

2013-11-15 Putování za Prazdrojem

Zcela zásadní akce se odehrála na podzim loňského roku. V tomto případě se skutečně spíše jednalo o akci NVTO s naprosto jednoznačnou převahou kulturně společenské složky programu. Proto se nebudu uchylovat k líčení cestování, které proběhlo bez vzrušujících detailů. Prostě jsme se nechali odvézt vlakem do Plzně a stejný prostředek jsem použili na cestu zpět s tím, že jsme si dovolili luxus Pendolina.

Během odpočinku jsme trávili čas na ubytovně, kde se nám dostalo příležitosti spřátelit se s různými cizorodými jazykovými skupinami. Naštěstí se povětšině jednalo o národy a národnosti kmene slovanského a domluva byla snadná.




Takže k vlastnímu kulturně vzdélávacímu programu akce.

Pivovarská restaurace Na Spilce

Toto zařízení se nachází přímo v areálu plzeňského pivovaru Prazdroj, tedy skutečně+ přímo u zdroje. Navštívili jsme jej hned po příjezdu do Plzně. Místo jako takovémě osobně příliš nekonvenoval svou rozlehlostí. Nicméně to je jediná piha na kráse tohoto podniku, který sluje vynikající kuchyní a samozřejmě vysoce kvalitním pivem. Tato samozřejmost je plzeňskou univerzální samozřejmostí, neboť žádný podnik si zde nedovolí ošidit zákazníka nějakým neošetřeným nechutným patokem.


Pivovarské muzeum - hisrorické podzemí

Návštěvu plzeňského podzemí by si nikdo neměl nechat ujít. Rozsáhlý komplex středověkých chodeb s různými výstavami a odborným výkladem a to celé v chládku je vítaným zpestřením programu a zdrojem neskonalého poučení.


Šenk Na Parkánu

Restaurant přímo přiléhá k Pivovarskému Muzeu. Je nadbytečné pět jakoukoli chválu na toto místo. Jeho dokonalost je dána umístěním v místech původního prastarého pivovaru. Stejně jako všude jsou zde k dispozici perfektně připravené speciality české kuchyně a znamenitě ošetřené pivo.


Pivovarské muzeum - historická pivovarská expozice

Pro milovníky piva samozřejmě nepominutelná záležitost. Rozsáhlá expzice všeho možného spojeného s výrobou piva. Počínaje přípravou surovin a vlastním vařením, kvašením, distribucí a poskytováním příslušných služeb konče. Vše velmi zajímavé a obsáhlé. Pro unaveného poutníka ponekud náročné a zcela vyčerpávající. Nicméně v hlavním městě piva je občerstvení vždy po ruce.


Středověká krčma Stará sladovna

Zařízení lehce vybočující z hlavního tématu zájezdu, kterým bylo PIVO a to konkrétně Prazdroj. Nicméně Libor dostatečně předem zajišťoval místa u stolu a to přímo ve vlaku cestou do Plzně a v ostatních významných místech už neměli pro nás místo a tento podnik se uvolil a neprohloupili jsme. Středověký interiér byl doplněn i středověce laděným menu. Podlehl jsem kouzlu a účastníky zájezdu donutil zahájit pobyt zde sklenkou medoviny.


Dál už jsme se vrátili k základnímu programu. Pivo zde bylo stejně kvalitní jako všude v Plzni a krmě vybraná. Nebyli jsme v tomoto podniku ovšem sami. Krom nás zde byl krojovaný zájezd potomků našich bývalých sudetoněmeckých spoluobčanů. Dostali se sice podle svého přání Heim nach Reich, ale nějak s tím nejsou spokojeni. Dávali to najevo vyřváváním lidových landsmanschaftských písní, doprovázeného společným dupáním, bojužel na galerii, takže se to rozléhalo brutálně. Stejně jako naši předci i my je překonali tím, že jsme vydrželi na pozicích déle než oni.

Prohlídka přímo u Prazdroje

Návštěva provozu a muzea přímo v pivovaru byla neskutečně inspirativní. Mohli jsme ochutnat slad a chmel. Vidět jak se plní pivo do lahví. Jak se vařilo a jak se vaří a jak kvasí. Ovšem ve sklepeních také jak kvasívalo v dubových sudech. Toto pivo vyráběné původní technologií bylo pak každému poskytnuto v nepatrném množství k ochutnání. Nepatrnost poskytnutého vzorku nás poněkud popudila, nicméně jsme zjistili, že v prazdrojských sklepeních se vyskytuje tajemná komnata zvaná šalanda a tam lze popíjet toto pivo bez omezení ovšem ve větší skupině. Tato informace nám zasadila brouka do hlavy a hledáme tu správnou příležitost pro návštěvu šalandy. Snad kdyby se chtěl některý ze svobodných mezi námi oženit. Nejjednodušší by bylo využít přímo Libora, který by touto cestou pouze potvrdil status quo a vlk by se nažral (tedy my bychom se nachlastali dobrého piva) a koza (tedy Liborův rodinný stav) by zůstala vpodstatě celá.


Restaurace U Salzamnnů

Bohulil Hrabal by patrně řekl, že to je pravý chrám piva. Výčepní čepuje pivo na několik způsobů. To můžete zahlédnout v galerii a na videozáznamu. Krmně opět ze specialit české kuchyně, obsluha dokonalá a prostě vše, coby si člověk mohl přát.


Co dodat na závěr. Akce beze zbytku splnila svůj účel a přinesla i inspiraci pro budoucnost. Závěrem děkujeme NVTO za dokonalou organizaci zájezdu.

sobota 15. února 2014

2013-08-30 STS Svojkovice-Brod V

Letos popáté a tedy tradičně jsme ukončili prázdninové období výpravou pod záštitou NVTO Svojkovice-Brod. Události tomu chtěly a tak se po dlouhé době sešla k akci právě celá členská základna NVTO a to kompletní veleorgán veležupy, orgán župy i veškeré prosté členstvo. Naším letošním cílem se stala tzv. Česká Kanada.


Pátek od kuropění až do konce sil

Prakticky nikdy nikam jsem takhle brzy a to ještě bezdůvodně necestoval, ale celkový plán byl společným dílem a můj varovný hlas zanikl a nakonec jsem k tomuto Mengelovskému experimentu na lidech připojil i svůj souhlas, neb pro uskutečnění akce je nezbytný souhlas všech. Nakonec jsem díky zvolenému směru dopadl docela výhodně. Ostatní Museli cestovat směr Praha, zde se jeětě přesouvat mezi nádražími a nakonec nastoupit do správného vlaku, na který jsem si na první rychlíkovém nádraží počkal. Cesta Vlakem do husitského Tábora mohla proběhnout docela poklidně, kdyby si náš cestovní obveselovatel (ČD) neusmyslel, že nám ji proloží autobusovým úsekem. K provnímu uzlovému bodu trasy v Obratani nás bez zaváhání dovezla lokálka a tím byla zakončena úvodní část našeho putovíno s podporou Českých drah a.s.koleje jsme ovšem neopusitli. Po opuštěné budovy železniční stnice jsme spatřili cosi jako tramvajovou zastávku.
Ano chystali jsme svěřit svůj osud do rukou Jindřichohradecké dráhy a.s. Trošinku obav nám způsobila neuvěřitelná úzkost rozchodu kolejí, skoro jsme se báli posadit všichni na jednu stranu vagónu, aby se snad nepřevrhl. Nicméně naše obavy byly neopodstatněné a vláček nás zcela bezpečně dopravil do Jindřichova Hradce, kde jsme měli obědovou přestávku

před odjezdem vlaku dalšího směrem na samý konec Čech. Tak daleko nás, ale Libor povozit nenechal. Byli jsme donuceni opustit pohodlí odpruženého vagónu pobízeniLiborovým dokonalým plánem na cestu kol rybníka (Ratmírovského) pohodlnou procházkou po pláži, kde bude jeden bufet za druhým. U každého dáme pivko, tedy u každého ne, některé vynecháme, aby nám zbyly síly na večerní posezení. Pro jistotu jsme vystoupili už v Blažejově. To mělo ten důvod, abychom si cestu zdvojnásobili a prošli se před příchodem k rybnéku a kioskům, zároveň se nám naskytla možnost navštívit zříceninu Vítkova hrádku, tedy místa odkud rozeslal do všech jihočeských směrů Vítek z Prčice pět větví rodu pánů z růže. No bylo tam akorát pár šutrů a zbytek nějaké klenby. Dříve však jsme se s jistým pocitem viny (ano čekala nás přeci cesta kolem rybníka s přehršlí kiosků) navštívili restauraci hned u nádraží, kde jsme se občerstvili. Při hledání Vítkova Hrádku jsem poněkud lehce zakufrovali a pak už kráčeli po turistické značce k hrázi Ratmírovského rybníka. Už tato ceslta se nám jevila jako denní etapa dostatečně dlouhá, ale těšili jsme se na procházku mezi lidmi v plavkách a kiosky po rušném břehu rybníka. Nestalo se. Od hráze jsme kráčeli po asfaltové silnici. Prošli jsme Malým Ratmírovem bez jediné příležitosti k občerstvení a zcela uondáni došli do Vlčic, kde jsme našli první a jedinou možnost na naší páteční cestě, kde bylo možno se občerstvit. Půvabnou garážovou občerstvovnu.
Zde jsme pobyli do stavu obnovení sil. Náš cíl však již byl blízko. Střížovice. kde se nacházel náš noclehový hotel přímo sousedí s Vlčicemi. Zbývalo nám posledních 500 metrů cesty.


Konečně jsme se ubytovali. Odhodili svá zavazadla a určili si ložiště. Večerní posezení v hotelové restauraci probíhalo za vzrušené diskuze o kioscích. Snad jsme povečeřeli (už nevím co), snad jsme hráli karty (to vím určitě, že pokud ano pak to byl mariáš), určitě jsme si dali několik piv, ale rozhodně ne přes míru. Únava nás poměrně hbitě zmohla a to nás uvrhlo do polohy ležmé a hlubokého spánku.

Sobota aneb drsný traverz celým zájmovým územím

Den začal příjemně při poklidné bohaté a chutné snídani. Celkově nebylo ubytování, co vytknout. Poněkud jsme byly popoháněni neb bylo třeba dojít z obce nanádraží. Až informace, že se nádraží nachází v podstatě na ůrovni hráze Ratmírovského rybníka ovšem na druhém břehu nás poněkud rozpohybovala. Uvědomili jsme si, že pouze na vlak máme vlastně ujít poloviční porci včerejší trasy! Tak se taky stalo a vlak sme stihli.

Zcela stylově jsme využili nostalgického spoje s parní lokiomotivou. Tentokrát pouze dvě stanicce. Na té první se ovšem doplňovala voda do lokomotivy. Cestovali jsme v restauračním vagónu s cestovním pivem. Návrhovali jsme průvodčímu, že nezaplatíme jízdné, aby nás mohl v Kaprounu z vlaku vyhodit a my tak následovali mistra, kterého potkal na stejném místě stejný osud. Průvodčí byl ovšem neoblomný a my museli požadovanou částku odevzdat. Nezbylo než jej urazit jiným způsobem a výsledek se dostavil. Já sám opouštěl vlak takovým tempem, až mám na dokumentačním záběru zcela strhané rysy.
Ať už jsme vlak opustili jakýmkoli způsobem, dosáhli jsme jednoho z nehjdůležitějších bodů našeho putování. Ostli jsme se na lesní zastávce v Kaprounu. V místě poznamenaném prokázanou přítomností Járy Cimrmana, včetně všudypřítomných stop a památek na tuto slavnou událost.
Odtud jsme se přesunuli do obce. V případě Kaprounu nebyla vzdálenost od vlaku zas tak šílená. Po včerejší zkušenosti jsme již nic neponechali náhodě a uvelebili jsme se v prvním jístě, které skýtalo možnosti občerstvovacího charakteru a vzhledem k následujícím událostem to byla dobrá volba.
V tomto krásném prostředí jsme se hluboce zabývali myšlenkou, kterak se posunout na trase dál, tak abychom už pokud možno neučinili ani krok. Nevyšlo to. Byly jsme nuceni podniknout namáhavou cestu do Landštejna po vlastních Opravdu to nebylo blízko, ale zato jsme postupovali nádhernou přírodou, prokládanou hustým výskytem cyklistů. Šli jsme lukami, šli jsme lesy, šli jsme podél potoků a cesta byla půvabná a trvala dlouho předlouho. Leč není o takové věci moc, co psát. Stále míjela noha nohu, oko se kochalo a únava stoupala. Až jsme se dopracovali k místu z něhož jsme zahlédli majestátní siluetu hradu Landštejna. Cĺ byl blízko nás, jsme si mysleli. Bávštěvou hradu jsem pohrdl, neb jsem jej již navštívil. Jsou tam akorát zdi a schody avšak monumentální a obdivuhodné a určitě doporučeníhodné.
Naše cesta tu ovšem neskončila, jak bylo půvopdně v plánu. Ještě jsme se plahočili na půl cesty k Starému Městu pod Landštejnem. Zde jsme měli zajištěný nocleh v cykloareálu s různým sportovním vyžitím. Bohužel se tam zrovínka odehrávaly jakési závody. Mraky lidí. Večer neuvěřitelná kapela a tak jsme poměrně časně ulehli.

Neděle jak malovaná, klturní a návratová

Den začal příjemným posnídáním v teď již zcela zklidněném areálu. Ochota k dalším turistickým výkonům spadla na naprostou nulu a rozhodli jsme se nahradit tyto typy výkonů kulturním programem. Došli jsme do Starého Města a potěšujícím způsobem zjistili, že nás do dalšího zlomového bodu naší cesty doveze autobus. Cesta do Slavonic mu trvala asi tak čtvrt hodinky a bylo to. Slavonice jsou renezanční perla mezi českými městy s různými atrakcemi jako třeba prohlídka podzemí (sdělili nám, že neprovádějí neb je září a po sezóně. Měli pravdu, byla zrovna neděle prvního září...
Prohlídku Slavonic jsme tedy proložili návštěvami fotogenických restaurací. Ještě jsme se vypravili na blízké muzeum s vojensko bunkrovou tématikou.Pak jsme se vrátili do města. Poobědvali v začerstva vykradené hospodě a tak tak dosprintovali na vlak.
Ze Slavonic jsme již pokračovali po trati s normálním rozchodem a vlaky Českých drah a to s bezproblémovými přestupy až do matičky Prah, kde naše anabáze skončila.

Slovo závěrem

Jako vždy zdůrazňuji, že kdo se nezúčastnil této neopakovatelné akce zcela prohloupil. Dále nezbývá než připojit drobnou výtku do vlastních řad. Rozhodně to chce kvalitnější plánování a kvalitnější kontrolu plánu, abychom nepřepínali síly a mohli si užít i jiných radostí než jen pochodového cvičení.

sobota 4. ledna 2014

2013-05-17 (10-28) Výroční sraz - Příchovice

...když jsme se před časem, kterého už uteklo, dosti vrátili z letošního srazu, Libor mě ponoukal slovy, že tentokrát by to za nějaký ten zápis stálo. Myšlenku jsem dosti striktně zamítl s tím, že z hromadných akcí záznamy nepořizuji, neb si nepamatuju, co kdo udělal nebo řek, kdo komu na co šlápnul, kdo se opil a choval nevhodně, kdo byl nápadně smutná, kdo nápadně veselý a vůbec kdo co koho čeho. Tyhle věci si říkejte sami a nejlépe za tím účelem jezděte na naše akce. Nebudete litovat.

Takže proč



Letošní shromaždiště určila naše stolní společnost od Dašů později Daschů společně s veleorgánem NVTO a orgánem župy českobrodské při bouřlivých debatách.Vzpomněli jsme si, že jsme na sklonku osmdesátých let strávili nějaké silvestry právě v Příchovicích. Navíc, každý z nás v následném čase tato místa navštivil a tak nějak v něm zůstala jejich stopa.Hlavní inspirací však byla hlavní zpráva letošního jara týkající se velikána, který pobýval v nedalekém Liptákově. Právě v Příchovicích mělo být v termínu našeho srazu otevřeno jeho muzeum a zbudován maják dle originálního plánu Járy Cimrmana. Takovou velkou událost jsme si nemohli nechat ujít.

Nepřízeň osudu

Nevím jak ostatní, ale já mám pocit trvalého zahušťování našich akcí v čase. Tak se stalo, že dokonale připravený třídní sraz zcela zastínila akce konaná jen o dva týdny dříve. Kotlíkový guláš u Vládi. V Dolánkách se sešlo snad maximálně myslitelné množství z Vás a na to, že toto není ten sraz, jste tak nějak nereflektovali. Budiž.

Časy se mění

Dialektikům je známo, že vše je v pohybu a tak je nepřekvapí, že při návratu na nějaké místo najdou místo zcela odlišné to původní pouze připomínající. V podobném stavu jsme shledali i my Příchovice. Chata lehce zluxusněla, takže již nebylo zapotřebí mnoho úkonů pro udržení běžného provozu. Kde byla luka jsou sjezdovky, kde byl obchod je hospoda a kde byla hospoda je spáleniště, inu dialektika. Zcela metafyzicky ovšem nad okolím vytrvale ční stará známái rozhledna Štěpánka a pod ní rekonstruované pietní místo za padlé občany z okolí (tedy oni pak byli vyobčaněni a pieta rozkotána tak teď už je jen to vyobčanění a pieta obnovena).

Krátce k průběhu akce

Vše začalo již zahájením motorizovaného přesunu, hlavního voje. Cestou návštěva Svijanského pivovaru. Po dojhezdu okupace přidělených prostor odstupňovaně dle intenzity nočního chrápání ubytovaných. Operativně bylo shledáno, že denního světla již mnoho nebude a nějaké ty kulturní zážitky se nachají na zítřek. Večer byl následně příjemně stráven v Příchovické hospůdce (tam co byl krám). Poněkud problematicky se jevilo stravování. Ačkoli tabule před restaurantem hlásala poměrně šitoké meny skutečnost byla omezena na speciality studené kuchyně podávané především k pivu. Dokázali jsme si nicméně vybrat a pak ústním pohovorem se servírkou zjišťovvali možnosti týlového zabezpečení v cílovém prostoru. Tedy jmenovali jsme jednotlivá známá a existující stravovací zařízení v okolí a na každý takový upřesňující dotaz jsme obdrželí odpověď:"Jděte k Čápovi." Pak se již nic nepředpokládaného nestalo a po dokončení inspekce hospůdky jsme odkvačili na kutě.
Ráno nás uvítalo vysoce intenzivním nevlídnem zahaleným do hustých mraků, které se pohybovaly přímo kolem nás. Takové podmínky u většiny normálních lidí jako jsem já nebo Jarda vyvolává skepsi či lépe řečeno realizmus v plánování a celkem jasnou myšlenku, že se na to mlíko můžu dívat spoza oken jakéhokoli milého zařízení a to vše bez nějakého extrovního vysilování. Libor to má jinak. On tak nějak vnitřně věří, že na kopci je rozhodně lépe než pod ním, že když tam jde tak to vyjde a pak také pociťuje nutkavou touho odškrtnout si v programu splnění každého bodu, který apriori považuje za povinný a nepodkročitelný. Tyto své myšlenky samozřejmě prosazoval tak dlouho, až jsme podlehli a v okamžiku, kdy se na chvilku mraky protrhli, na cestu vzhůru vyrazili.
Je zbytečné popisovat jak jsme cestou zmokli, jak byla rozhledna zavřená a jak jsme podvakrát kráčeli vyhledat bílou skálu (nebo Bílou skálu nejsem si jist) a pokaždé se zrousali v metrovém borůvčí a nabrali si něco bahna do bot a pokaždé bezvýsledně jako by si ji Krakonoš pro tu chvíli někam schoval. To vše se samozřejmě museli zákonitě přihodit a věru přihodilo. Chabou záplatou na naše utrpení byla polévka a pivo a káva v Turnovské chatě (úroveň podniku dá se na tom přežít vedla k pochopení včerejší repliky:"Jděte k Čápovi.") Prostě jsme se usadili, začali se zahřívat vnitřními i vnějšími prostředky a do tohoto pozvolného zmrtvýchvstávání přijela Ája a počastovala nás svým poněkud zkresleným zjištěním, že už zase akorát vysedáváme po hospodách a nikam se nehneme.
No nechala nás dojíst polívku a při tom si nechala vymluvit rozhlednu, neb je zavřená. Naše neschopnost nalázt bílá skaliska ji však inspirovala k úsilí vyvolat v nás další akční počin. Mezi tím dorazil i Vláďa a tak jsme byli komplet. Na třetí pokus se zteč podařila a mi se opravdu v mlze a dešti octli na kluzkých bílých kamenech. Přežili jsme a tak snad skutečně nepatříme do starého železa, ovšem raději bych si to dokazoval nějak příjemněji.
Odpoledne a večer proběhly dle doporučení U Čápa a to k plné spokojenost, takže pokud budete cestovat do Příchovic a nebudete mít zájem o bukolické zážitky,"Jděte k Čápovi." Je tam teplo, dobré pivo a dobrá kuchyně, co tam ovšem nebylo tak to byl avízovaný Cimrmanův maják a Cimrmanovo muzeum. Provedli jsme krátký průzkumný rozhovor a byl stanoven další termín návštěvy Příchovic na dobu otevření těchto atrakcí tedy na 28.10. Nestihli jsme se ještě ani dostatečně U Čápa poveselit a už se stalo, že Vláďa musel z důvodu nějaké nenadálé katastrofy odcestovat.
V neděli opět výprava na Štěpánku. Tentokrát bylo opravdu krásně a tak si to rozhlednisté mezi námi užili. Celá akce byla ukončena hromadným odjezdem a obědem v Svijanech. Snad...

Podzimní návrat

Jarní dluh nás samozřejmě nenechával v poklidu a jako trvalý refrén se vracel do pravidelných jednání U Dašů a U Daschů. Byl tedy zvolen podzimní termín v obdobé předpokládaného otevření Cimrmanových záležitostí v Příchovících. Tedy období kolem 28.10. Byl stanoven náročný program. Vrcholová hřebenová túra v Krkonoších, návštěva Cimrmanova muzea a Cimrmanova majáku a výprava na Island.
Půdorys účastníků byl tentokrát rozšířen o rodinné příslušníky. To poněkud narušilo jindy tak striktní organizaci našich výprav. Půvabnou součástí se stalo požívání tataráku na topinkách jak vysoustružených (zde patří hluboký dík kráječi chlebů). Nástup na krkonošskou túru se bohužel tak docela nevydařil. Někteří a byla to právě moje rodina nějak nestihly brzký start. Nelitovali jsme. Zprávy z Krkonoš byly až děsivé.
My zatím putovali po okolé Liptákova a sledovali všudypřítomné památky na pojizerského velikána. Po návratu vysohorské skupiny následovala bifteková hostina - nádherné završení večera.
Posledním bodem programu byla výprava na bájné tábořiště Kapitána Kida. Podle sofistikovaného plánu výpravy jsme nejprve prochodili značnou část Jizerských hor a následně vystoupali na Olivetskou horu. Zde proběhlo několik průzkumných sond, které byly zpočátku neúspěšné. Posléze se na nás však štěstí usmálo i my stanuli na bájném Islandu.
Dokumentace ve fotogalerii a na dalších místech.
To je tak asi všechno. Na druhý den jsme totiž odjeli domů.