2012-09-07 STS Svojkovice-Brod IV

Sluší se jako obvykle začít nějakou objevnou myšlenkou. No s tím objevováním na tom asi nebudu až tak, ale mohl bych se alespoň pokusit o cosi lehce neotřelého, ale teď je mi zrovna zima a tak si intenzivně třu nos. Tak z toho protentokrát nic nebude.

---

Díky široké účasti na letošním výročním srazu se snad mohu dovolat svědectví těch laskavých čtenářů. kteří se tohoto píjemného odpoledne v Českém Brodě zúčastnili. Zde jsem jménem diamantového jadérka předložil návrh hluboce podobný tomu, který byl jménem božím předložen nebohému Lotovi. Poučen tím jak bídně Lot nakonec dopadl jsem poněkud snížil limit z deseti na jednoho a ten se nakonec jen tak tak podařilo naplnit. Co k tomu říci. Snad jen, že nezúčastnění se sami svou vůlí připravují o opravdu neopakovatelné zážitky.

Může se zdát, že již třetí pokus o prostup známým terénem nemůže znamenat žádný logistický problém. Opak je však pravdou. První drobná obměna tradice spočívala v posunu termínu akce o týden. To byla podmínka pro získání nového člena expedice. V průběhu vypracovávání realizační verze expedičního projektu se zistilo, že vlastně všechno vybouchlo - tedy ubytování v oubou lokalitách. Vše nakonec dopadlo více než uspokojivě. Dá se říci, že celé zajištění akce bylo posunuto na novou kvalitativní úroveň a to v první řadě díky Liborovi a jeho neúnavné mravenčí práci.

Pátek Praha - Rokycany - Mirošov

Cesta diamantového jadérka byla zahájena za ranního kuropění. Dovolím si poznamenat, že díky Liborovi je toto kuropění rok kod roku časnější. Jako ranní spáč to příliš neocením, ale nešť. Za ranního kuropění tedy byla celá akce zahájena setkáním kompletního diamantového jadérka v bývalé dvoraně později Fantově kavárně a nyní oopuštěném prostoru pražského Hlavního nádraží. (Nápis nad schodištěm - dnes díra se zábradlím jsem v čase kdy jsem se učil psmena četl jako praga mater umbrium - tentokrát jsem si to opravil na Praha mater Urbium).

Cesta vlakem do Rokycan proběhla za standardních podmínek. S jednou plzní v plechu a v pohodové atmosféře.Rokycany nás přivítali s obvyklou přívětivostí. Zde jsme již známou a zapomenutou cestou zamířili do Muzea na demarkační linii. Zde jsme podobně jako loni obdivovali to, co je obdivu hodné. Především pak neuvěřitelné úsilí a práci, kterou této zálibě věnují provozovatelé. Po hlubokém kulturním zžitku nastal časl pro občerstvení a zde jsme se dostali ke stopám starým třicet let do restaurace U Václva. Jaké štěstí, že jsme se zde zastavili neb jsme se mohli setkat se zjevenou pravdou. Viz snímek:

Poobědvali jsme tedy v tomto posvátném místě a spláchli to pravda ne přímo Prazdrojem, ale kvasnicovým Gambrinusem. Nedovolili jsme sei však rozesedět a ponechat naše těla ztuhnout. Vypravili jsme se po stopách třicetiletých a obročních smětrem k našemu prvnímu tábořišti kdysi - tedy spíše k jeho předpokládané poloze. Nakonec tento typ bájivosti má v Čechách hlubokou tradici. On praotec Čech možná vylezl na Milešovku, protože tam je lepší rozhled, ale při pozdější rekognoskaci sklerotickými pamětníky padla volba na Říp a jaká je to skvělá tradice. Postáli jsme a pomlčeli a pak se pohádali zda to bylo tam či onde či jinde tuhle a v tu posvátnou chvíli vznikla nepředstavitelně neuvážená myšlenka zdolat vrch Kotel na jehož úpatí jsme se právě nacházeli. Nahoru se jde pěkně pořád za nosem a je to neuvěřitelný krpál. Málem jsme tym vypustili duši nebo aspoň někteří jako třeba já. Odměnou jsou nám snímky z vrcholu, kde není prakticky nic.

Odtud do Kamenného Újezdu, dále motoráčkem do Mirošova. Zde naše putování ovšem neskončilo neboť oblíbený luxusní Hotel Mirošov byl nakonec mimo provoz. Náhradní ubytování bylo tedy nalezeno v blízké obci Skořice. Již jsme byli pravda ušlí a v centru města ne a ne najít žejdlík živého občerstvení. Dobří lidé nám poradili, že na okraji Mirošova se nachází oáza, ovšem nechtělo se mi opouštět náměstí s blízkou autobusovou zastávkou. Nakonec jsme podlehli pokušení a vykročili směrem naznačeným. Odměnou nám byla naprosto skvostná hospoda (slovo restaurace by pro toto posvátné místo bylo urážkou) U Kozlerů. Zjistili jsme, že se zde bohužel neubytovává, ale záchrana to byla dokonalá a navíc autobus do cílové Skořice má zastávku ještě zde před hospodou - SUPEĚĚĚĚĚĚĚR. Dali jsme pár žejdlíků pokochali se písemnostmi, které byli ponechány hostům k nahlédnutí a v Liborem určený čas vyšli před hospodu a chvilku počkali na autobus.

Přijel a zastavil nám přímo ve Skořici a přímo před zařízením U sv. Jana, kde jsme byli ubytování - opravdu luxusně a kdy jsme trávili večer čekajíce na Mirka CH., který se měl k výpravě připojit zde. Pan restauratér byl velice milý a úslužný stejně jako zbytek prsonálu. Ve vedlejším sále se slavily padesátiny a jen jsme sledovali jak se tam ve velikém tempu nosí vybrané lahůdky. My měli předem objednaná kachní stehna. Mimochodem pan restauratér ještě ve čtvrtek volal Liborovi, že stehna nesehnal a že nám tedy upeče kachnu jako takovou, jestli nám to nevadí, bombastický přísup jen hluboké nadšení a nekonečné díky. Po několika půllitrech dorazil Mirek. Pěšky z Dobříva, kde zanechal vozidlo. Díky jeho přítomnosti se celý večírek zvrhl na naprosto dokonalé mariášové posezení. Inu kulturní program expedice se ladí až na místě podle volby účastníků - pokud se u toho dáí pít pivo.

Sobota Skořice - Dobřív

Sobota začala zcela dokonale lukulskou snídaní, kterou připravil novic expedičního týmu. Snídaně měla mnoho neuvěřitelně vybraných chodů a uvedla nás do skvělého nádherného dne. Slunce prohřívalo krajinu a my mli před sebou lehký přesun přímo do Dobříva. Ze Skořice vede cesta přímo, kouzelným vojenským lesem a krátce. Občerstvení jsme měli termoobalech na zádech a tudíž nám nehrozilo ždné nepříjemné překvapení.

V Dobřívu byla opět oproti předchozím expedicím změna ve věci ubytování. Paní Schnauerová naše ubytovatelka měla bohužel obsazeno autobusem důchodců. Libor našel náhradní řešení přímo v epicentru tedy přímo ve Staré hospodě.

S již zmíněnými důchodci jsme se v průběhu pobytu v Dobřívu poměrně intenzivně střetali. Mirek s Jardou absolvovali společně s nimi prohlídku Hamru a já s Liborem čekal u Staré Hospody, kam přijel opravdu kouzelný exponát hodný obdivu.

Pánové plní dojmů ze shlédnuté technické památky přivedli do hospody celý roj důchodců. Vlastně jsme je čiperky obdivovali. Večerní program byl obdobný tomu předchozímu, jen s tím rozdlem, že stravování bylo díky jakémusi problému s kuchyní ve velmi omezené míře. Povečeřeli jsme v blízké Formance Hamrovky a vrátili se do Staré hospody a za lomozu fandění jakémusi fotbalu hráli svou oblbenou hru a kondičně upíjeli pivo až ku času určenému k ulehnutí.

Neděle Dobřív - Žďár - Hůrky - Svojkovice a hajdy domů

Nedělní ráno bylo zajištěno snídaní přímo ve Staré Hospodě. Den byl zorganizován jako polomotorizovaný. Dobřív jsme tedy opustili motorově. Následoval výstup na vrchol Žďáru, kde jsme zanechli tradičn poslelství světu.

Po sestoupen od vrcholové prémie následoval motopřesun do Hůrek. K našemu zklamání byl zdejš restaurant U Fabiána ještě zavřený a tím nám byl narušen plánovaný progran, dle kterého jsme právě zde měli obědvat. Žádné neštěstí. Jsme motorizování a do Svojkovic je to v tom případě nějakých deset minut. Motorest je oproti první obnovené návštěvě v provozu a snadno a bez nostalgie (byli jsme zde po třiceti letech poprvé) jsme zde zahnali hlad a žízeň.

Nyní jsme již vykročili a následně přikročili k tradičnímu pietnímu aktu v předpokládaném (viz historka o praotci Čechovi) místě našeho Svojkovického tábořiště.

V tuto chvíli z povinného programu zbývala jen návštěva Svojkovického koupaliště. Tento drobn detail jsme napravili při čemž jsme se jen těsně minuli s defilé velorexů. Na koupališti jsme byli obsluhou kiosku rozeznáni jako vracející se pachatelé a obsloužení pivkem. Libor dal již tradiční koupel. Po vychutnání nedělní idilky jsme vstoupili do vyprošťovacího vozu provozovaného lékařským doprovodem a byli převezeni zpět do svých bydlišť. Já skupinu opustil před restaurantem U Pepíčka v pražských Vršovicích a jak jsem byl spraven akce stále pokračovala až do snížení počtu účastníků pod trojici. Viz fotogalerie.

Je na čase pomýšlet na příští ročník. Pro opakování akce ve stejné kouzelné lokalitě budou včas přednesena kritéria. Jistě přísnější, ale opět tak, abychom nedopadli jako nebožák Lot.

Dodatek

Tradice je tradice a tak přikládám další exponáty do naší sbírky:

U Václava v Rokycanech

U Kozlerů v Mirošově

S

U sv. Jana ve Skořici

Stará Hospoda v Dobřívě A

Stará Hospoda v Dobřívě B - průvodkyně večerem

Kiosek u koupaliště ve Svojkovicích - pobočnice paní vedoucí

Kiosek u koupaliště ve Svojkovicích - paní vedoucí (vlevo)

2012-04-09 Luxusní tataráček...

Nápad nemohl vzniknout nikde jinde než v místě našich tradičních setkání U Dašů. Kromě povinné konzumace piva totiž na místě intenzivně pracovně rokujeme. Schváceni touto činností jsme nuceni doplnit energii i formou tuhé potravy, ne že by to pivem nešlo, ale občas je člověk v zájmu celku nucen uchýlit se k tradičnějším postupům.

---

Jednoznačným vítězem hitparády našich klubových večeří se během času stal tatarský biftek. Tedy naprosto barbarský pokrm ze syrového masa a spousty ingrediencí, o kterých se dá předlouze hovořit a debatovat, ovšem jen do doby než vychladnou topinky. Po tu dobu je však prostor na stále se vracející řešení problémů spojených s vhodností přimíchání kečupu do směsi, doporučeného množství worchestrové omáčky, správnosti užití česneku, přes jeho nesporné léčivé výhody atd. atp. Prostě mluvní úsilí směřující k dosažení té naprosto nejdokonalejší receptury pro dohotovení shora zmíněné krmě. Jednoho dne se ovšem stalo něco zcela netradičního a Libor vnesl do debaty naprosto novou informaci. Tedy to, že nejlepší tatarák musí být naškrabán z čerstvé svíčkové, takové jakou si on vozí domů z jatek snad dokonce ještě teplou.

Zrození velkého plánu

Taková zjevená pravda samozřejmě vzbudila v nás ostatních stolovnících zžíravou závist a hlodající myšlenku, že takové tatarákové posezení s čerstvou svíčkovou by se mělo rozhodně při nějaké vhodné příležitosti uskutečnit. Po mírném nátlaku se Libor uvolil vzít břímě realizace takového konání na bedra svá i své rodiny. Budiž Mu za to nekonečná chvála a dík. Již při příchodu do Přistoupimi bylo znát, že Libor nic nepodcenil.

V tomto místě bych mohl své líčení skončit konstatováním, že co bylo slibováno, bylo taky splněno, ale dostojí své spravodajské povinnosti a připojím něco málo dalších informací.

Tedy po pořádku. Libor již doma byl (kupodivu) pak jsem přijel já a nakonec i Jarda Bejšovec. Všichni s částečnými rodinami (já prozatím bez manželky a Jarda bez syna).

Nejprve jsme se seznámili se surovinou - nádherný pohled...

V zápětí se dámská část osazenstva pustila do škrabání za našeho bedlivého dohledu. Paralelně s tím jsme se zabývali i dalšími celspolečenskými a klubovými záležitostmi a konzumací zásob piva, pro tyto účely připraveného. Ani jsme toho moc neprobrali a již byl zlatý hřeb programu před námi.

Výlet do minulosti

Takto skvostně posilněni a za stálého přitakání k Liborově pravdě o nejlepším tataráku jsme vykročili na slibovanou vycházku po okolí. Navštívili jsme oblast vysílačů a následně i Liborem slibovaný prostor stráně u Přistoupimi. Nevím jak ostatní, ale já měl docela šok. Pohled na vzrůst stromů , které jsme sázeli jako studenti mě opravdu zaskočil.

Při návratu na původní stanoviště - tedy k pivu a posezení uprostřed pohody jsme navštívili zde žijící paní profesorku Wágnerovou a krátce s ní pohovořili mezi vrátky.

Vyvrcholení gurmánských zážitků

...aby toho všeho nebylo konec. Byl dan završen skvělými bifteky stále s té samé čerstvé svíčkové.

Dne jsme tedy užili beze zbytku. Syti dobrou krmí, výborným plzeňským pivem, skvělými zážitky a pocitem sounáležitosti jsme byli rozvezeni do svých domovů, kde nás opláchli, přepudrovali, převalili na břicho a ponechali svému osudu do příštího dne.

Opět se osvědčilo, že tématicky zaměřené akce jsou ty nejlepší. Za tuto samozřejmě patří dík především Petře a Liborovi, kteří nejen vše naprosto skvěle připravili, ale i snesli naši celodenní přítomnost. Jedinou chybou bylo, že celá akce proběhla na Zelený čtvrtek - tedy ještě v postním období. To bychom měli napravit.

2012-03-17 Křest nové nemovitosti naší milé spolužačky Vlaďky Mužákové Turkové

Dobré zprávy mají schopnost se množit

ovšem v dobrých rukách našeho drahého spolužáka Libora. Když mu tedy Vlaďka při jednom náhodném hovoru sdělila, že se bude stěhovat do nově zbudovaného obydlí, Libor odtušil, že by to rozhodně stálo za nějakou drobnější kolaudaci

---

a této bohulibé myšlenky se již nepustil. Škodolibý člověk by si asi v tu chvíli přál vidět Vlaďce do tváře. My se však spokojíme s tím, že přesvědčovacímu talentu Liborovu podlehne prostě každý, už i proto, aby nebyl zahrnut další dávkou tohoto jeho talentu. Stejně tak je podobna vývozu sov do Atén snaha vylíčit, že tato myšlenka byla na organizačním zasedání "U Dašů" jednomyslně přijata. Následně se roztočila kola organizace vlastního výjezdu spojená s určením termínu, tras, kulturní náplně, kdo s kým a jak apod. Vše bylo nakonec jako obvykle vycizelováno do posledního detailu a mašinérie celé akce se nezadržitelně rozjela v sobotu 17.3. ráno.

Zahájení a motorizovaný přesun do Pardubic

Byl jsem časovým plánem donucen povolit sobotě, aby začala, již za raního kuropění. Rychle hurá na cestu, přesně dle Liborova grafikonu, který byl naplánován na minutu přesně. Musím se omluvit leč netrpělivost mi nedovolila ani dospat ani dojet dle stanovených časů - tak nějak se to všechno urychlilo. Nejprve jsem Naložil Jardu a za nedlouho jsme se zastavovali pro Libora - byli jsme 3 a akce právě začala

Naším posledním spolucestujícím se stal Zdeněk a pak již vzhůru do Pardubic. Po příjezdu do města perníku a semtexu jsme nejprve doplnili zásoby o to nejnutnější z Plzně a odebrali se k místu generálního srazu všech zúčastněných na pardubickém hlavním nádraží. Zde jsme nejprve vzpomněli památky Ing. Pernera a zdůraznili nebezpečí spojené s vykláněním se z okýnka vlaku.

Následně jsme se setkali s naší vzácnou hostitelkou

pak již přivezl vlak z Moravy Janu

Jako poslední se připojil Honza a byli jsme v kompletní sestavě.

Účastníci zájezdu byli tedy kompletní a nastal přesun na místo činu. Nejprve jsme museli přislíbit, že upustíme od křtu nemovitosti na způsob podobných obřadů při spouštění lodi na vodu a všech podobných oficialit a pak jsme se přesunuli na předem určenou souřadnici.

Zde jsme odložili vozidla, zásoby obzvlášť ty, které bylo třeba ponechat v chladu a nastala kulturně vzdělávací část naší výpravy.

Vzhůru na Kunětickou horu

Jakkoli je okolí Pardubic postiženo svým umístěním ve zlatém prutu Země české přeci z něj trčí bradavice Hory Kunětické a tak náš prvotní cil byl jediný možný - restaurace v podhůří tohoto vrchu. Kulinářský požitek byl na úrovni slavnostního okamžiku a posíleni jsme vykročili k vrcholu. Zde si odpouštím exkurz do vlastivědy - to si doplňte na jiných stránkách a vězte, že jsme protě navštívili další krásné místo.

Další cesta vedl zpět do podkůří, kde jsme navštívili perníkovou chaloupku. Jak taky jinak. Zde jsme se přesvědčili o tom žač je v Pardubicích perník. Dále jsme pokračovali k Labi a podle jeho toku do Pardubic. Cestu jsme opatřili příjemnou zastávkou, kde jsme jednak spláchli prach z cesty a druhak a to hlavně rozproudili hovor - obsah je nepřenosný, leč to odpolední posezení bylo neuvěřitelně příjemné.

Cestu jsme s večerem zakončili na Pardubickém hradu, náměstí a v picérii. Pak následoval zrychlený přesun do vlastního cíle celé výpravy. Vlastně jsme tam přibyli již podruhé, ale v tuto chvíli to byl začátek hlavní fáze programu.

Křest nové Vlaďčiny nemovitosti ve Spojilu

Původní představa byla, že se nemovitosti patrně křtí podobným způsobem jako lodi. Naše vzácná hostitelka nám však tento plán rozmluvila odakazuje nás na hospodářské škody, které by vznily vyplýtváním drahocenné kapaliny na fasádu a zem, při čemž by naše hrdla zůstala suchá. Museli jsme tyto argumenty přijmout a oficiální program zúžit do pouhého přípitku.

Další pasáž textu tak nějak přeskakuju. Byla provedena skutečně zevrubná vizitace celé nemovitosti, která je opravdu pěkná, ovšem při Liborově důkladnost v takových situacích to byla tak trochu hloubková kontrola, zatěžkávací test a prověrka funkčnosti (fotogalerie napoví).

Večer jsme následně strávili v družném, příjemném hovoru. který aspoň mě vrátil někam daleko, daleko zpět. Tak V8m moc děkuju, drazí přítomní spolužáci, protože tento večer jste těmi drahými spolužáky opět byli.

No a to už by mohl být závěr. Nezbývá než se těšit na setkání po třiceti letech opět v Českém Brodě a poděkovat a to u vědomí rozsahu oběti, práce na přípravě skvělých kulinářských zážitků, odvahy a podstoupeného rizika - prostě toho všeho, co musela Vlaďka podstoupit, abychom měli tak skvělý víkend. Vlaďko. Moc děkujeme.

2012-01-27 Vysočina II

Během Vánočního výšlapu z Úval k Dašům a hlavně při následném organizačním zasedání jsme naplánovali již druhý pokus o běžecký víkend na Vysočině v oblíbené lokalitě Nový Jimramov. Celé plánování a příprava probíhaly v ovzduší naprosté všednosti způsobené již víceletými zkušenostmi s organizací podobných akcí.

---

Zbylo tedy dost prostoru i pro naši oblíbenou společenskou hru a zábavu.

Páteční sjezd

Jako tradičně jsou lidé, kterří se na místo dostaví časně a lidé, kteří si svůj vstup do děje představují spíš pod pláštíkem tmy případně i téměř s posunem přes hranici dne. Letos tomu nebylo v tomto ohledu jinak. Jako tradičně byl první na místě Libor s rodinou, následován Janou. Já jako obvykle přibyl až za tmy a do již lehce rozběhlého děje.

Pokud jsme to loni neuvedli, pak díky vybavení sídla u pana Fialy připojením WiFi byla hlavním hitem vybavenost přístroji, které uměly tuto technologii využívat především notebooky, netbooky a taky v chlapecké části oblíbené přístroje PSP. Zájemcům je Libor ještě dnes vypočítat kompletní výbavu té které rodiny. Letos WiFi nebylo (nevím zda to nebyl od Libora takový ochranitelský tah). No chlapcům to nevadilo a vybavili se pro provozování hudby. No nevím zda to bylo vítězství. Každopádně byl doprovodný program poněkud hlučnější.

Sobotní běžecký maratón

V sobotu s ranním kuropěním konečně došlo ke startu do bílé stopy. Přesně tak jak jsme si to slibovali již loni, ale nepřízeň počasí stran sněhu nás donutila tuto ústřední část výpravy toliko markýrovat. Tak letost ne, letos to bylo naostro (bohužel). Bohužel byl rovnou ostrý start, kdy jsme udolali místní velehoru vlastníma nohama a to jsem neměl dělat. Již tímto pohybovým počinem jsem se zcela vysílil a do vlastní stopy mi už nezbývala energie. Nakonec jsem se jakž takž doplácal do (prý) poloviny trati a tam konstatoval, že kde je hospoda je i můj cíl, odtud jsem se již nechal vyprostit odtahovou službou. Toto je ovšem mé osobní svědectví. Libor s Janou budou patrně jiného názoru neb si to převelice užili a odtahovou službu si zavolali až do zcela jiných míst.

Každopádně dlužno říci, ýe pophyb na zdravém mrazivém vzduchu je jistě prospěšný a někdy snad zase.

Odpoledne nás Jana opustila směrem k sídelní Moravě

a my pozůstalí trávili večer nad společenskou hrou. Libor byl zamenitým průvodcem večerem neb jeho bystrý smysl pro jakákoli pravidla slavil ohromující úspěchy nad touto nikým z nás zatím nehranou taškařicí.

Nedělní epilog

Na neděli jako obvykle nebylo nic zajímavého. sestávala z přenosu majetku do plechových krabiček vozidel, úklidu zapůjčené nemovitosti a romantické cesty zamrzlou a zasněženou Vysočinou směrem k domovu. Nebyli bychom to ovšem my, abychom si i ty poslední chvíle v cizích krajích nevylepšili kvalitním programem. Navštívili jsme tedy staročeskou ohospodu ve Všíšti a ať už jsme se ládovali dozlatova vypečenou kachničkou či kvalitním guláškem, či něčím docela jiným naše chuťové buňky dospěly vrcholu blaha.

S plnými žaludky jsme se rozjeli každý svým směrem s pocitem krásně prožitého víkendu.

Zbývá jen dodat, že kdo nejel, poškodil sám sebe, ale to je u našich akcí standard. Lidé chybujete!!!