Letos popáté a tedy tradičně jsme ukončili prázdninové období výpravou pod záštitou NVTO Svojkovice-Brod. Události tomu chtěly a tak se po dlouhé době sešla k akci právě celá členská základna NVTO a to kompletní veleorgán veležupy, orgán župy i veškeré prosté členstvo. Naším letošním cílem se stala tzv. Česká Kanada.
Pátek od kuropění až do konce sil
Prakticky nikdy nikam jsem takhle brzy a to ještě bezdůvodně necestoval, ale celkový plán byl společným dílem a můj varovný hlas zanikl a nakonec jsem k tomuto Mengelovskému experimentu na lidech připojil i svůj souhlas, neb pro uskutečnění akce je nezbytný souhlas všech. Nakonec jsem díky zvolenému směru dopadl docela výhodně. Ostatní Museli cestovat směr Praha, zde se jeětě přesouvat mezi nádražími a nakonec nastoupit do správného vlaku, na který jsem si na první rychlíkovém nádraží počkal. Cesta Vlakem do husitského Tábora mohla proběhnout docela poklidně, kdyby si náš cestovní obveselovatel (ČD) neusmyslel, že nám ji proloží autobusovým úsekem. K provnímu uzlovému bodu trasy v Obratani nás bez zaváhání dovezla lokálka a tím byla zakončena úvodní část našeho putovíno s podporou Českých drah a.s.koleje jsme ovšem neopusitli. Po opuštěné budovy železniční stnice jsme spatřili cosi jako tramvajovou zastávku.
Ano chystali jsme svěřit svůj osud do rukou Jindřichohradecké dráhy a.s. Trošinku obav nám způsobila neuvěřitelná úzkost rozchodu kolejí, skoro jsme se báli posadit všichni na jednu stranu vagónu, aby se snad nepřevrhl. Nicméně naše obavy byly neopodstatněné a vláček nás zcela bezpečně dopravil do Jindřichova Hradce, kde jsme měli obědovou přestávku
před odjezdem vlaku dalšího směrem na samý konec Čech. Tak daleko nás, ale Libor povozit nenechal. Byli jsme donuceni opustit pohodlí odpruženého vagónu pobízeniLiborovým dokonalým plánem na cestu kol rybníka (Ratmírovského) pohodlnou procházkou po pláži, kde bude jeden bufet za druhým. U každého dáme pivko, tedy u každého ne, některé vynecháme, aby nám zbyly síly na večerní posezení. Pro jistotu jsme vystoupili už v Blažejově. To mělo ten důvod, abychom si cestu zdvojnásobili a prošli se před příchodem k rybnéku a kioskům, zároveň se nám naskytla možnost navštívit zříceninu Vítkova hrádku, tedy místa odkud rozeslal do všech jihočeských směrů Vítek z Prčice pět větví rodu pánů z růže. No bylo tam akorát pár šutrů a zbytek nějaké klenby. Dříve však jsme se s jistým pocitem viny (ano čekala nás přeci cesta kolem rybníka s přehršlí kiosků) navštívili restauraci hned u nádraží, kde jsme se občerstvili. Při hledání Vítkova Hrádku jsem poněkud lehce zakufrovali a pak už kráčeli po turistické značce k hrázi Ratmírovského rybníka. Už tato ceslta se nám jevila jako denní etapa dostatečně dlouhá, ale těšili jsme se na procházku mezi lidmi v plavkách a kiosky po rušném břehu rybníka. Nestalo se. Od hráze jsme kráčeli po asfaltové silnici. Prošli jsme Malým Ratmírovem bez jediné příležitosti k občerstvení a zcela uondáni došli do Vlčic, kde jsme našli první a jedinou možnost na naší páteční cestě, kde bylo možno se občerstvit. Půvabnou garážovou občerstvovnu.
Zde jsme pobyli do stavu obnovení sil. Náš cíl však již byl blízko. Střížovice. kde se nacházel náš noclehový hotel přímo sousedí s Vlčicemi. Zbývalo nám posledních 500 metrů cesty.
Konečně jsme se ubytovali. Odhodili svá zavazadla a určili si ložiště. Večerní posezení v hotelové restauraci probíhalo za vzrušené diskuze o kioscích. Snad jsme povečeřeli (už nevím co), snad jsme hráli karty (to vím určitě, že pokud ano pak to byl mariáš), určitě jsme si dali několik piv, ale rozhodně ne přes míru. Únava nás poměrně hbitě zmohla a to nás uvrhlo do polohy ležmé a hlubokého spánku.
Sobota aneb drsný traverz celým zájmovým územím
Den začal příjemně při poklidné bohaté a chutné snídani. Celkově nebylo ubytování, co vytknout. Poněkud jsme byly popoháněni neb bylo třeba dojít z obce nanádraží. Až informace, že se nádraží nachází v podstatě na ůrovni hráze Ratmírovského rybníka ovšem na druhém břehu nás poněkud rozpohybovala. Uvědomili jsme si, že pouze na vlak máme vlastně ujít poloviční porci včerejší trasy! Tak se taky stalo a vlak sme stihli.
Zcela stylově jsme využili nostalgického spoje s parní lokiomotivou. Tentokrát pouze dvě stanicce. Na té první se ovšem doplňovala voda do lokomotivy. Cestovali jsme v restauračním vagónu s cestovním pivem. Návrhovali jsme průvodčímu, že nezaplatíme jízdné, aby nás mohl v Kaprounu z vlaku vyhodit a my tak následovali mistra, kterého potkal na stejném místě stejný osud. Průvodčí byl ovšem neoblomný a my museli požadovanou částku odevzdat. Nezbylo než jej urazit jiným způsobem a výsledek se dostavil. Já sám opouštěl vlak takovým tempem, až mám na dokumentačním záběru zcela strhané rysy.
Ať už jsme vlak opustili jakýmkoli způsobem, dosáhli jsme jednoho z nehjdůležitějších bodů našeho putování. Ostli jsme se na lesní zastávce v Kaprounu. V místě poznamenaném prokázanou přítomností Járy Cimrmana, včetně všudypřítomných stop a památek na tuto slavnou událost.
Odtud jsme se přesunuli do obce. V případě Kaprounu nebyla vzdálenost od vlaku zas tak šílená. Po včerejší zkušenosti jsme již nic neponechali náhodě a uvelebili jsme se v prvním jístě, které skýtalo možnosti občerstvovacího charakteru a vzhledem k následujícím událostem to byla dobrá volba.
V tomto krásném prostředí jsme se hluboce zabývali myšlenkou, kterak se posunout na trase dál, tak abychom už pokud možno neučinili ani krok. Nevyšlo to. Byly jsme nuceni podniknout namáhavou cestu do Landštejna po vlastních Opravdu to nebylo blízko, ale zato jsme postupovali nádhernou přírodou, prokládanou hustým výskytem cyklistů. Šli jsme lukami, šli jsme lesy, šli jsme podél potoků a cesta byla půvabná a trvala dlouho předlouho. Leč není o takové věci moc, co psát. Stále míjela noha nohu, oko se kochalo a únava stoupala. Až jsme se dopracovali k místu z něhož jsme zahlédli majestátní siluetu hradu Landštejna. Cĺ byl blízko nás, jsme si mysleli. Bávštěvou hradu jsem pohrdl, neb jsem jej již navštívil. Jsou tam akorát zdi a schody avšak monumentální a obdivuhodné a určitě doporučeníhodné.
Naše cesta tu ovšem neskončila, jak bylo půvopdně v plánu. Ještě jsme se plahočili na půl cesty k Starému Městu pod Landštejnem. Zde jsme měli zajištěný nocleh v cykloareálu s různým sportovním vyžitím. Bohužel se tam zrovínka odehrávaly jakési závody. Mraky lidí. Večer neuvěřitelná kapela a tak jsme poměrně časně ulehli.
Neděle jak malovaná, klturní a návratová
Den začal příjemným posnídáním v teď již zcela zklidněném areálu. Ochota k dalším turistickým výkonům spadla na naprostou nulu a rozhodli jsme se nahradit tyto typy výkonů kulturním programem. Došli jsme do Starého Města a potěšujícím způsobem zjistili, že nás do dalšího zlomového bodu naší cesty doveze autobus. Cesta do Slavonic mu trvala asi tak čtvrt hodinky a bylo to. Slavonice jsou renezanční perla mezi českými městy s různými atrakcemi jako třeba prohlídka podzemí (sdělili nám, že neprovádějí neb je září a po sezóně. Měli pravdu, byla zrovna neděle prvního září...
Prohlídku Slavonic jsme tedy proložili návštěvami fotogenických restaurací. Ještě jsme se vypravili na blízké muzeum s vojensko bunkrovou tématikou.Pak jsme se vrátili do města. Poobědvali v začerstva vykradené hospodě a tak tak dosprintovali na vlak.
Ze Slavonic jsme již pokračovali po trati s normálním rozchodem a vlaky Českých drah a to s bezproblémovými přestupy až do matičky Prah, kde naše anabáze skončila.
Slovo závěrem
Jako vždy zdůrazňuji, že kdo se nezúčastnil této neopakovatelné akce zcela prohloupil. Dále nezbývá než připojit drobnou výtku do vlastních řad. Rozhodně to chce kvalitnější plánování a kvalitnější kontrolu plánu, abychom nepřepínali síly a mohli si užít i jiných radostí než jen pochodového cvičení.
