Usnesením veleorgánu byl pro letošní rok určen větší časový rozsah pravidelné akce. Jako obvykle jsme cestovali vlakem, který nás dovezl přímo do Varnsdorfského pivovaru Kocour.
Zde jsme se stylově ubytovali v kupé odstavených lůžkových vozů a pak se věnovali degustaci místní i přespolní produkce - za mě nic moc a byl bych upřednostnil, dobře chlazené a ošetřené plzeňské, ale z důvodu poznání jsem věnoval dva dny zjišťování zda mi tento mok nakonec nezachutná. Nestalo se a to vrhlo poněkud šedavý stín na jinak docela vydařenou akci, protože výrobky tohoto pivovaru nás provázely po celou cestu...
Sobotní ráno jsme se odlepili ze základny a provedli zrychlený přesun do Jiřetína pod Jedlovou - pamatujete na to dávno, na první partie mariáše, na první lahve vína, na honičky ve sněhu. Mariáš a víno mě těší dosud, ale neběhal bych už. Kousek nad místetm, kde jsme byli tenkrát ubytováni se nachází občerstvovna U Zvonku. Skvostný budvar a dokonalá kuchyně, budiž všem doporučeno.
Odtud jsem s mírným náskokem, který mi byl udělen pro chatrné zdraví vystoupal na vrchol Jedlové. Zbytek výpravy mě cestou nedohonil a dokonce jsem na ně ještě nějakou dobu čekal, tak to s tou chatrností zatím není tak zlé. Restaurant tam nahoře byl vpodstatě prachmizerný a setrvali jsem tam pouze z důvodu vysílení a nabírání nového elánu. Naším skutečným cílem bylo to, co zbylo, z hradu Tolštejn. Zdejší personál nám naprosto vynahradil přestálé utrpení a v tomto místě jsme se cítili skutečně navýsost spokojeně.
Nedělní ráno nás našlo na cestě na nádraží a zde se naše skupia rozdělila na dvě. Já patřil k té, která tímto celou záležitost ukončila a odjela zpět domů..., ale ještě předtím:
KONEČNĚ PLZEŇ ve zdejší nádražní restauraci.
Tak s Bohem.
