Několik slov úvodem
Rok se s rokem sešel a já opět usedám k mihotajícímu monitoru a snažím se popsat, co se zase stalo. Dobrá nebo špatná zpráva (Vyberte si) zní: "Nestalo se nic." Jedinou změnou oproti předchozím letům tedy bude to, že tentokrát nebudu psát sám. To je dáno tím, že jsem nebyl účastníkem kompletní výpravy a budu si snad dobře pamatovat, že na několikadenní výpravy je nutné brát léky s sebou.
Čtvrtek a kousek textu, co tu nemá co dělat
Opustil jsem Prahu hned ráno. Mám k Rokycanům osobní vztah a cítil jsem potřebu octnout se tam poněkud intimněji a navštívit místa, na která nebyl v nabitém programu prostor a prostě být několik hodin tak trochu sám a tak trochu mimo čas a prostor.
Ještě jsem závěrem rekvíroval prostor pro nocleh a můj čas a prostor byl zakončen příjezdem podstatné části účastníků zájezdu na rokycanské nádraží.
Čtvrtek a kousek textu k doplnění
Zde se dozvíte, jak celá akce začala a jak probíhala cesta, až to sem někdo napíše. :-)
Úvodní poznámka od LK
Důležité bylo se sejít ve správný čas na správném místě.
Cestu do Rokycan s následným setkáním s JS bylo nutné zabezpečit kvalitními informačními zdroji a zejména pak proti náhlé žízni.
Čtvrtek v plném nasazení
Sešli jsme se tedy na nádraží a podle plánu, který byl naplněn k prasknutí následovala návštěva malopivovaru U Stočesů. Zde jsme holdovali slušnému pivu a vhodnému jídlu až do okamžiku, kdy jsme toho měli dost.
Po té následoval přesun takřka přes celé město do prostoru určeného k složení hlav. Cesta byla věru vyčerpávající a tak nezbylo než udělat ještě drobnou občerstvovací zastávku.
Potom už tedy došlo ke složení hlav. Nenechám se ovšem chytat za slovíčko. Vůbec jsme nedávali hlavy dohromady. Nýbrž každý zvlášť a nechali jsme je spočinout na volnoběh až do ranního kuropění.
Pátek a cesta nahoru dolů a daleko
Zmiňované kuropění na konci předchozího psaní je pojem dosti neurčitý a tak bylo možno pozorovat, že každý kuropíme tak trošku jinak. Po pravdě nutno řící, že ti, kteří nekuropí, svým intenzivním nekuropěním způsobují ostatním předčasné kuropění. Nejintenzivnější nekuropění se podařilo Liborovi a tak mu budiž čest a sláva. My ostatní jsme si tu hodinku - dvě počkali, ale nezávidíme mu.
Mé kuropění bylo pak provázeno zjištěním, že jsem si své zobání proti vysokému tlaku tak nějak ponechal doma. Trochu mě to zaskočilo a trochu jsem nad tím mávnul rukou. Po vykonání všech ranních rituálů a procesů jsme zamířili do města, kde jsme posnídali v kavárně na Malém náměstí - ono se jmenuje jinak, ale já si zvykat nebudu. Ještě jsme provedli pár dotazů stran léčiv a pak už vykročili směrem jako obvykle. Tedy stejně jako před mnoha a mnoha nebo jen několika lety. Pokaždé je to totéž a kráčíme směrem ke Kotli, což každý již ví, že je vrch s poněkud příkrým stoupáním. Člověk však nemusí neustále šlapat, může si i odpočinout. Nakonec jsme před vrcholovou ztečí zvolili na mé doporučení tu drsnější variantu výstupu a podařilo se i přežít. Na vrcholku nám pak byla odměnou možnost prohlídnout si rozhhlednu. Těm, co šli napřed se i rozhlédnout a my, co jsme šli v druhé vlně, jsme k ní aspoň došli.
Tím skončilo utrpení z cesty do kopce a směle jsme vykročili směr Kamenný Újezd. Procházka to celkem příjemná, lesní krajinou a v cíli jsme se setkali nejen s nádražím, kam jsme směřovali, ale dále v obci i s pozoruhodným restauračním zařízením. Za zmínku stojí obzvláště nektar, který tam točili, ale jak se to jmenovalo... Jardo? (Loužek - upřesněno JB) Každopádně to chutnalo a unavený poutník se opět dopracoval radosti z putování.
Dále jsme pokračovali do Mirošova obvyklým způsobem = vlakem. Zde jsme navštivili zámek. Expozice se změnila ze vzpomínky na prvorepublikového a exilového politika Feierabenda a jeho rodinu na zajímavou pocitovou až zážitkovou prohlídku. Z té se pak samozřejmě velice snadno přešlo ke Kozlerům, kde jsme si již tak trochu vyjednali nouzové přespání na příště. Zde je nutno doplnit informaci, že ačkoli se obvykle těšíme do Skořic, přesto se z tohoto občerstvujícího zařízení nikdy nechce vstát a odejít a donutí nás jen moje lenost a hrůza z možnosti, že by autobus ujel a muselo by se pěšky...
Nutno doplnit, že U Kozlerů se k nám připojil i Zdeněk a tím jsme se stali kompletními. Zmiňovaný autobus nás vskutku do Skořic přemístil a my se octli v cíli páteční cesty. Zde nás již očekával program, který máme s tímto místem spojený = kachnička a pivo a nocleh. Vše v bohulibém provedení tedy bez reklamací.
Sobota a ochutnávka Brd
Páteční večer a ještě i sobotní ráno nás zastihli v diskuzi na téma, kudy povede sobotní cesta. Společnost se rozdělila na dva tábory, z nichž jeden, označmě jej jako konzervativní, razil teorii, že je nutno postupovat stejnou cestou jako při prvním ročníku remake. Tedy z Mirošova přes Čtrnáctku, kolem plicního sanatoria, slepencovou strží s jeskyněmi do Dobříva. My progresivisté jsme oponovali tím, že je to sice chvályhodná myšlenka, leč nějak z uvažování vymizel fakt, že se nenacházíme v Mirošově, ale ve Skořicích a že jen cesta do Mirošova (nic nejede) vydá na celodenní výlet. Tento argument nemohl být oslyšen a díky tomu jsme se přesouvali místy, ve kterých jsme ještě nebyli. Je zbytečné opěvovat a vychvalovat krásu takřka nedotčené přírody. To tak prostě je a je velice okouzlující v takovém prostoru existovat.
Sobotním cílem byl Dobřív. Podařilo se ubytování v ubytovně Sokola stejně jako poprvé. Hamr byl uzavřen pro rekonstrukci či co a stejně tak Mošnova komůrka. Naštěstí nemovitost k této komůrce přilehlá byla v pořádku a funkční, tak jsme mohli holdovat obvyklé činnosti i když tak trochu piánko. Nakonec jsem už musel brzdit docela dost. Tak jsem se přeorientoval na prostou zábavu v řečech a vzájemném veselí. Jiní se však radovali z dostatečného zásobení tohoto starosvětského zařízení.
Podle předpokladu následoval spánek...
Neděle a různé konce
Zdeňkovo brzké procitnutí a úprk v roli předvoje a průzkumníka, neb neměl tolik času. Já se vzbudil ve stavu, který mi signalizoval, že bude lépe další radost vzdát a evakuovat se nejrychlejší cestou k preparátům, na kterých jsem závislý. Má cesta tedy skončila u pomníku v Dobřívu, odkud jsem se evakuoval pomocí drožky do Rokycan a dále do neúčasti na zbytku výpravy.
Jak to bylo dál se Žďárem a Svojkovicemi, už musí napsat nekdo jiný. Já zase příště.
Pár poznámek od LK
Tak snad začnu odkazem na foto od Zdeňka, z fotek jistě pochopíte, jak velmi velmi brzo musel ZK opustit ubikaci v Dobřívu (fyzicky jsem to snad ani nezaznamenal) a s rozedněním se přes Žďár přesunout na lokalitu z r. 1982 a ještě se dostat včas domů a v neděli pracovat - skutečně pracovat !!!
Případný popis jeho ranního cestování s jeho spoluprací ještě doplníme.
No a my zbylí (tedy bez Honzy), který si právě objednával výše zmíněnou drožku, jsme zamířili z Dobřívu náročným výstupem na zteč hory Žďár, kterou jsme za velkých obětí (pot a krev) pokořili.
Zde jsme kromě obvyklých výhledů, fotek a vrcholového přípitku (Ajznbonovou slivkou - jak jinak) vstřebávali keltského ducha, který zde panuje zřejmě přes 2000 let.
I já, jakožto Doudleb, jsem pevně přesvědčem, že v mých žilách koluje částečně keltská krev.
Dalším prudkým setupem jsme se přiblížili do notoricky známých Svojkovic s povinnou zastávkou v motorestu.
Po té jsme se v duchu tradic vydali na lokaci z r. 1982, kde jsme zkonstatovali, že kromě regulace potoka (přesun koryta o cca 50 m někdy v letech 1984-5) se mnoho nezměnilo, pouze tenké kmínky mají dnes v průměru přes 20cm.
Cestou zpět na svojkovickou zastávku ČD jsme chtěli použít služeb občerstvení na koupališti včetně sympatických obsluhujících sester z minulých let, ale bylo zavřeno a na stánku zveřejněný mobil zůstal také bez odezvy.
Vystačili jsme si tedy s vlastními zásobami. Tak jsem dal alespoň koupání, abych ve vlaku nesmrděl. Smutné je, že sám.
Zastávka na úžasnou plzničku v Hybernské doladila závěr letošního remaku čundru do nebeských výšin a k naprosté dokonalosti.
Pak již jen závěrečné foto v Elefantu před výstupem Jardy a Mirka v Úvalech.
Po té klesl počet největší návratové skupiny pod 3 osoby a čundr tím oficiálně skončil.
Ahoj příště ???!!!
