...když jsme se před časem, kterého už uteklo, dosti vrátili z letošního srazu, Libor mě ponoukal slovy, že tentokrát by to za nějaký ten zápis stálo. Myšlenku jsem dosti striktně zamítl s tím, že z hromadných akcí záznamy nepořizuji, neb si nepamatuju, co kdo udělal nebo řek, kdo komu na co šlápnul, kdo se opil a choval nevhodně, kdo byl nápadně smutná, kdo nápadně veselý a vůbec kdo co koho čeho. Tyhle věci si říkejte sami a nejlépe za tím účelem jezděte na naše akce. Nebudete litovat.
Takže proč
Letošní shromaždiště určila naše stolní společnost od Dašů později Daschů společně s veleorgánem NVTO a orgánem župy českobrodské při bouřlivých debatách.Vzpomněli jsme si, že jsme na sklonku osmdesátých let strávili nějaké silvestry právě v Příchovicích. Navíc, každý z nás v následném čase tato místa navštivil a tak nějak v něm zůstala jejich stopa.Hlavní inspirací však byla hlavní zpráva letošního jara týkající se velikána, který pobýval v nedalekém Liptákově. Právě v Příchovicích mělo být v termínu našeho srazu otevřeno jeho muzeum a zbudován maják dle originálního plánu Járy Cimrmana. Takovou velkou událost jsme si nemohli nechat ujít.
Nepřízeň osudu
Nevím jak ostatní, ale já mám pocit trvalého zahušťování našich akcí v čase. Tak se stalo, že dokonale připravený třídní sraz zcela zastínila akce konaná jen o dva týdny dříve. Kotlíkový guláš u Vládi. V Dolánkách se sešlo snad maximálně myslitelné množství z Vás a na to, že toto není ten sraz, jste tak nějak nereflektovali. Budiž.
Časy se mění
Dialektikům je známo, že vše je v pohybu a tak je nepřekvapí, že při návratu na nějaké místo najdou místo zcela odlišné to původní pouze připomínající. V podobném stavu jsme shledali i my Příchovice. Chata lehce zluxusněla, takže již nebylo zapotřebí mnoho úkonů pro udržení běžného provozu. Kde byla luka jsou sjezdovky, kde byl obchod je hospoda a kde byla hospoda je spáleniště, inu dialektika. Zcela metafyzicky ovšem nad okolím vytrvale ční stará známái rozhledna Štěpánka a pod ní rekonstruované pietní místo za padlé občany z okolí (tedy oni pak byli vyobčaněni a pieta rozkotána tak teď už je jen to vyobčanění a pieta obnovena).
Krátce k průběhu akce
Vše začalo již zahájením motorizovaného přesunu, hlavního voje. Cestou návštěva Svijanského pivovaru. Po dojhezdu okupace přidělených prostor odstupňovaně dle intenzity nočního chrápání ubytovaných. Operativně bylo shledáno, že denního světla již mnoho nebude a nějaké ty kulturní zážitky se nachají na zítřek. Večer byl následně příjemně stráven v Příchovické hospůdce (tam co byl krám). Poněkud problematicky se jevilo stravování. Ačkoli tabule před restaurantem hlásala poměrně šitoké meny skutečnost byla omezena na speciality studené kuchyně podávané především k pivu. Dokázali jsme si nicméně vybrat a pak ústním pohovorem se servírkou zjišťovvali možnosti týlového zabezpečení v cílovém prostoru. Tedy jmenovali jsme jednotlivá známá a existující stravovací zařízení v okolí a na každý takový upřesňující dotaz jsme obdrželí odpověď:"Jděte k Čápovi." Pak se již nic nepředpokládaného nestalo a po dokončení inspekce hospůdky jsme odkvačili na kutě.
Ráno nás uvítalo vysoce intenzivním nevlídnem zahaleným do hustých mraků, které se pohybovaly přímo kolem nás. Takové podmínky u většiny normálních lidí jako jsem já nebo Jarda vyvolává skepsi či lépe řečeno realizmus v plánování a celkem jasnou myšlenku, že se na to mlíko můžu dívat spoza oken jakéhokoli milého zařízení a to vše bez nějakého extrovního vysilování. Libor to má jinak. On tak nějak vnitřně věří, že na kopci je rozhodně lépe než pod ním, že když tam jde tak to vyjde a pak také pociťuje nutkavou touho odškrtnout si v programu splnění každého bodu, který apriori považuje za povinný a nepodkročitelný. Tyto své myšlenky samozřejmě prosazoval tak dlouho, až jsme podlehli a v okamžiku, kdy se na chvilku mraky protrhli, na cestu vzhůru vyrazili.
Je zbytečné popisovat jak jsme cestou zmokli, jak byla rozhledna zavřená a jak jsme podvakrát kráčeli vyhledat bílou skálu (nebo Bílou skálu nejsem si jist) a pokaždé se zrousali v metrovém borůvčí a nabrali si něco bahna do bot a pokaždé bezvýsledně jako by si ji Krakonoš pro tu chvíli někam schoval. To vše se samozřejmě museli zákonitě přihodit a věru přihodilo. Chabou záplatou na naše utrpení byla polévka a pivo a káva v Turnovské chatě (úroveň podniku dá se na tom přežít vedla k pochopení včerejší repliky:"Jděte k Čápovi.") Prostě jsme se usadili, začali se zahřívat vnitřními i vnějšími prostředky a do tohoto pozvolného zmrtvýchvstávání přijela Ája a počastovala nás svým poněkud zkresleným zjištěním, že už zase akorát vysedáváme po hospodách a nikam se nehneme.
No nechala nás dojíst polívku a při tom si nechala vymluvit rozhlednu, neb je zavřená. Naše neschopnost nalázt bílá skaliska ji však inspirovala k úsilí vyvolat v nás další akční počin. Mezi tím dorazil i Vláďa a tak jsme byli komplet. Na třetí pokus se zteč podařila a mi se opravdu v mlze a dešti octli na kluzkých bílých kamenech. Přežili jsme a tak snad skutečně nepatříme do starého železa, ovšem raději bych si to dokazoval nějak příjemněji.
Odpoledne a večer proběhly dle doporučení U Čápa a to k plné spokojenost, takže pokud budete cestovat do Příchovic a nebudete mít zájem o bukolické zážitky,"Jděte k Čápovi." Je tam teplo, dobré pivo a dobrá kuchyně, co tam ovšem nebylo tak to byl avízovaný Cimrmanův maják a Cimrmanovo muzeum. Provedli jsme krátký průzkumný rozhovor a byl stanoven další termín návštěvy Příchovic na dobu otevření těchto atrakcí tedy na 28.10. Nestihli jsme se ještě ani dostatečně U Čápa poveselit a už se stalo, že Vláďa musel z důvodu nějaké nenadálé katastrofy odcestovat.
V neděli opět výprava na Štěpánku. Tentokrát bylo opravdu krásně a tak si to rozhlednisté mezi námi užili. Celá akce byla ukončena hromadným odjezdem a obědem v Svijanech. Snad...
Podzimní návrat
Jarní dluh nás samozřejmě nenechával v poklidu a jako trvalý refrén se vracel do pravidelných jednání U Dašů a U Daschů. Byl tedy zvolen podzimní termín v obdobé předpokládaného otevření Cimrmanových záležitostí v Příchovících. Tedy období kolem 28.10. Byl stanoven náročný program. Vrcholová hřebenová túra v Krkonoších, návštěva Cimrmanova muzea a Cimrmanova majáku a výprava na Island.
Půdorys účastníků byl tentokrát rozšířen o rodinné příslušníky. To poněkud narušilo jindy tak striktní organizaci našich výprav. Půvabnou součástí se stalo požívání tataráku na topinkách jak vysoustružených (zde patří hluboký dík kráječi chlebů). Nástup na krkonošskou túru se bohužel tak docela nevydařil. Někteří a byla to právě moje rodina nějak nestihly brzký start. Nelitovali jsme. Zprávy z Krkonoš byly až děsivé.
My zatím putovali po okolé Liptákova a sledovali všudypřítomné památky na pojizerského velikána. Po návratu vysohorské skupiny následovala bifteková hostina - nádherné završení večera.
Posledním bodem programu byla výprava na bájné tábořiště Kapitána Kida. Podle sofistikovaného plánu výpravy jsme nejprve prochodili značnou část Jizerských hor a následně vystoupali na Olivetskou horu. Zde proběhlo několik průzkumných sond, které byly zpočátku neúspěšné. Posléze se na nás však štěstí usmálo i my stanuli na bájném Islandu.
Dokumentace ve fotogalerii a na dalších místech.
To je tak asi všechno. Na druhý den jsme totiž odjeli domů.
Žádné komentáře:
Okomentovat