Nápad nemohl vzniknout nikde jinde než v místě našich tradičních setkání U Dašů. Kromě povinné konzumace piva totiž na místě intenzivně pracovně rokujeme. Schváceni touto činností jsme nuceni doplnit energii i formou tuhé potravy, ne že by to pivem nešlo, ale občas je člověk v zájmu celku nucen uchýlit se k tradičnějším postupům.
Jednoznačným vítězem hitparády našich klubových večeří se během času stal tatarský biftek. Tedy naprosto barbarský pokrm ze syrového masa a spousty ingrediencí, o kterých se dá předlouze hovořit a debatovat, ovšem jen do doby než vychladnou topinky. Po tu dobu je však prostor na stále se vracející řešení problémů spojených s vhodností přimíchání kečupu do směsi, doporučeného množství worchestrové omáčky, správnosti užití česneku, přes jeho nesporné léčivé výhody atd. atp. Prostě mluvní úsilí směřující k dosažení té naprosto nejdokonalejší receptury pro dohotovení shora zmíněné krmě. Jednoho dne se ovšem stalo něco zcela netradičního a Libor vnesl do debaty naprosto novou informaci. Tedy to, že nejlepší tatarák musí být naškrabán z čerstvé svíčkové, takové jakou si on vozí domů z jatek snad dokonce ještě teplou.
Zrození velkého plánu
Taková zjevená pravda samozřejmě vzbudila v nás ostatních stolovnících zžíravou závist a hlodající myšlenku, že takové tatarákové posezení s čerstvou svíčkovou by se mělo rozhodně při nějaké vhodné příležitosti uskutečnit. Po mírném nátlaku se Libor uvolil vzít břímě realizace takového konání na bedra svá i své rodiny. Budiž Mu za to nekonečná chvála a dík. Již při příchodu do Přistoupimi bylo znát, že Libor nic nepodcenil.
V tomto místě bych mohl své líčení skončit konstatováním, že co bylo slibováno, bylo taky splněno, ale dostojí své spravodajské povinnosti a připojím něco málo dalších informací.
Tedy po pořádku. Libor již doma byl (kupodivu) pak jsem přijel já a nakonec i Jarda Bejšovec. Všichni s částečnými rodinami (já prozatím bez manželky a Jarda bez syna).
Nejprve jsme se seznámili se surovinou - nádherný pohled...
V zápětí se dámská část osazenstva pustila do škrabání za našeho bedlivého dohledu. Paralelně s tím jsme se zabývali i dalšími celspolečenskými a klubovými záležitostmi a konzumací zásob piva, pro tyto účely připraveného. Ani jsme toho moc neprobrali a již byl zlatý hřeb programu před námi.
Výlet do minulosti
Takto skvostně posilněni a za stálého přitakání k Liborově pravdě o nejlepším tataráku jsme vykročili na slibovanou vycházku po okolí. Navštívili jsme oblast vysílačů a následně i Liborem slibovaný prostor stráně u Přistoupimi. Nevím jak ostatní, ale já měl docela šok. Pohled na vzrůst stromů , které jsme sázeli jako studenti mě opravdu zaskočil.
Při návratu na původní stanoviště - tedy k pivu a posezení uprostřed pohody jsme navštívili zde žijící paní profesorku Wágnerovou a krátce s ní pohovořili mezi vrátky.
Vyvrcholení gurmánských zážitků
...aby toho všeho nebylo konec. Byl dan završen skvělými bifteky stále s té samé čerstvé svíčkové.
Dne jsme tedy užili beze zbytku. Syti dobrou krmí, výborným plzeňským pivem, skvělými zážitky a pocitem sounáležitosti jsme byli rozvezeni do svých domovů, kde nás opláchli, přepudrovali, převalili na břicho a ponechali svému osudu do příštího dne.
Opět se osvědčilo, že tématicky zaměřené akce jsou ty nejlepší. Za tuto samozřejmě patří dík především Petře a Liborovi, kteří nejen vše naprosto skvěle připravili, ale i snesli naši celodenní přítomnost. Jedinou chybou bylo, že celá akce proběhla na Zelený čtvrtek - tedy ještě v postním období. To bychom měli napravit.
