Velké výročí = velká akce, a to se taky stalo
Oproti předchozím ročníkům byla účast vpravdě hojná. Tím se dost zahojila naše touha po větší masovosti našich akcí. Hned zpočátku je třeba sebekriticky uvést, co se nezdařilo. Akce byla totiž plánována v maximálně pietním duchu dle průběhu prvního ročníku. Zde je třeba zcela jednoznačně uvést několik čísel. V prvním ročníku jsme ušli cca 12 km
jsouce o deset let mladší (pravda letos byl jeden den navíc, to jsme ovšem nechodili, první rok první den ovšem taky ne. Logicky byl tedy prostor pro navýšení túry o polovinu, a ne na dvojnásobek), letos jsme ušli 25 km. Během prvního ročníku jsme navštívili 2 kulturní zařízení, letos to byl stejný počet ovšem pouze díky uzavření pamětihodností v Dobřívu, jinak by to bylo 4:2. Časy pro občerstvení se výrazně zkrátily. Stále se nám rozmáhá takový nešvar, že si z povinné akce někteří dělají holubník. Je zřejmé, že je to i tím, že letos převážil počet hostů nad počtem členů NVTO. Svou kritiku zakončím tím, že je třeba si uvědomit, že nejenom státy se udržují idejemi, na kterých vznikly!
Tím jsem předsunul vše negativní hned na počátek textu a dále už jen samá pozitiva a sociální jistoty.
Neboli dobře to dopadlo. Ony věci vůbec mají tendenci dobře dopadat, i kdyby nechtěly a kdyby nedopadaly můžeme si vždy nalhávat, že je to takhle lepší. Nakonec si takovými takhlelepšími dláždíme život a říkáme tomu rozum nebo kompromis. Je mi líto nerozumu, vytlačeného na periférii. Podléhám touze se tam vystěhovat, jenže takhle by to lepší nebylo. Prostě a jednoduše se člověk ve svém snění sápe po tom nejlepším, jenomže takhle je to lepší…
Výjimečnost letošní expedice spočívala právě v tom, že se jednalo o desátý ročník. Proto také byla celá akce zahájena už ve čtvrtek společně s otevřením lokálu restaurace U Staré Pošty. Zde se také sešlo, kompletní členstvo, orgánstvo a veleorgánstvo NVTO a nikdo víc!!!
Začali jsme tedy docela z ostra a s obavami, zdali hned ten první prémiový den vůbec vydržíme. Prémiovost prvního dne se měla ještě více a hluboce potvrdit, ale nechci předbíhat. Skromný průzkumný oddíl se přesunul na Hl.N.F.-J.1. Vynechali jsme obvyklý sraz ve Fantově kavárně, které už je beztak něčím jiným a postávali jako všichni u cedule až se objeví náš vlak a nástupiště, ke kterému bude přistaven. Zde se tedy naše tradiční skupina rozšířila o Lenku, která byla přítomna jako úplně jiný žák z úplně jiné třídy a tím bylo provaleno dlouhodobé prokletí samoúčasti na našich akcích.
Intermezzo: Čas se přechýlil z neděle do posledního pondělka před popeleční středou. To mi to letos (loni) trvá, že ano. Cítím, že je možná tak trochu prostor pro omluvu. Omlouvat se ovšem nehodlám. Vím, že to nikdo jiný nenapíše, a to mi dodává jistý punc výlučnosti a primadonství, které si v tomto ohledu mohu směle pěstovat. Prostě jsem celou dobu neměl chuť sepisovat bezduchou kroniku a žádný další lepší nápad se nedostavil.
Teď taky ne, ale už mi to, že není dopsáno vadí.
Den první cesta k setkání
Nevěřil bych, že to někdy napíšu, ale stává se právě nyní. Možná právě ostych před následující větou mi zbraňoval několik měsíců v psaní už i u vědomí, že mi to někteří budou mít za zlé a možná budu označen za slabocha. Musím prostě konstatovat, že cesta vlakem(y) se mi jevila jako vítaná přestávka v pití piva, které se tak hezky již od rána rozproudilo. Následující průběh událostí mi sice dal zapravdu, leč tím jsme přišli o možnost dotknout se po dlouhé době hranic našich možností v oboru, který je naší organizaci nejvlastnější. Pro upřesnění vlak nás dovezl až do středu světa do Plzně, kde jsme v blízkosti zavnímali magické vyzařování Ka'by, tak jak ji tam před mnoha a mnoha lety vytesal veliký mistr Josseph Groll aus Vilshofen an der Donau. Víc jsme nestihli a vlak opačným směrem nás konečně doosciloval do Rokycan, kam bylo namířeno. Ubytovali jsme se tam co posledně a mě maně vytanula ta poslední cesta, kdy jsem ubytování přebíral jako předsunutá jednotka a pak bloumal městem a okolím Rokycan hledaje stříbrný vítr. Není tam stejně jako nikde jinde. Je třeba se spokojit s větry platinovými a diamantovými a nepřehlížet, kterak nás ovívají. To je ovšem krok stranou a teď zase hezky po časové lajně. Praktické bylo včasné zabrání kavalců směrem od vchodu do bungalovu podle předpokládané síly nočního chrápání. já vyhrál místo hned u vchodu a stal se tak odpovědným fortnýřem.
Během zbytku odpoledne jsme navštívili restaurant Na Střelnici u zbytku městských hradeb, kde jsme příjemně poseděli a užívali dne, který tu byl jen tak pro nás. Následovalo poslední rozšíření počtu účastníků toho dne, kdy jsme na nádraží uvítali vzácné přibyvší z východu Janu a Vlaďku.
Další kroky patrně vedly opět na základnu, protože bágly byly obtížné (nebo ne). Večeřeli jsme Ve dvoře či U dvora - nevím, prostě hned u radnice ve staré dobré hospodě č. 1 v tomto městě, která se stala vývěsním štítem pivovaru U Stočesů, jejichž pivo je sic docela dobré, ale nějak mi nesedlo už posledně, kdy jsme byly přímo na jejich mateřské lodi a ani tentokrát mě až tak hluboce neoslovilo. Navíc nějak evokovalo člověka spíše do unavenosti. Večer se tedy zdál mít nakročeno ke stažení rolety za pozvednutí mé fortnýřské funkce. Jenomže člověk míní a genius života občas nastaví nohu a hodí mu na hlavu zázrak. V našem případě se tím zázrakem stala drobná nehoda s žízní a nutnosti napravit chuť po večeřové části večera. Stočesům, jejichž snažení si vážím, se tímto omlouvám, ale zkušenosti harmonizace mezi našimi chuťovými pohárky a nedalekou oázou Urquell zavedly naše kroky k Chmelířům (odbočte jen o ulici dříve než k nocležišti).
A zde jsme si v plném rozsahu uvědomili hlubokou pravdu, která odkryla Švejkovu jihočeskou anabázi, kdy ho v Táboře na nádraží potkalo to neštěstí, že pil jedno pivo za druhým. Samozřejmě, že jen to by naši smíšenou společnost tak moc nerozparádilo. Jenže krom prvotřídního lahodného moku byla k dispozici i kulturní náplň v podobě naprosto neuvěřitelných muzikantů, kteří dokázali navodit dokonale smíšené pocity. Jejich umětelství a repertoár, jako by byly z jiného časoprostoru a za střízliva a osamocena by mě tito hudci zřejmě vypudili alespoň na druhý konec restaurační místnosti. Jenomže namícháno s radostí ve svornosti, v níž jsme se sešli a veselí z vykloubení z dennodenností se spustilo téměř bezuzdné přijímání okouzlení nekončícím večerem. Tak jsme tam seděli a pili a zpívali písně, které jsme ani zbla neznali a byli veselí. Ono to zdánlivě vypadalo jako normální chlastačka, ale nenechme se mýlit. Ta jiskra naskočí jen jedinkrát za uherský rok a pak přes veškerou snahu lze dosáhnout opravdu pouze těch normálních chlastaček, po kterých je špatně a bolí hlava a...
Den druhý, přesun první.
Jak jsem předeslal ráno nás zastihlo v plné pohodě a plné odhodlání. Před námi se na polední straně týčila hora Kotel a tu bylo zdolati.
Než však bylo přikročeno k vykročení nastal slavnostní okamžik rozdílení trikotů a dekorace. Zúčastnění věnovali celičký rok dohadování na téma, co na těchto pamětních oděvech bude vytesáno, jako poselství, jak to bude pojato výtvarně, graficky, v jaké barvě podkladu a v jaké barvě písma. Libor získal souhlas gymnázia s použitím loga a... K dohodě nedošlo. Tak máme každý jinou barvu, každý jiný nápis, a tak propagujeme svobodu názoru všude, kam vstoupíme a je to tak správně a dobře. V této slavnostní a dojemné chvíli jsme si uvědomili, že těch výročí je trošinku vícero. Bylo tomu totiž právě a skoro přesně 40 let, co se známe - někteří. Pravda mnozí se znají podstatně déle, ale těch 40 let je minimum, po nich už neexistuje žádná výmluva a omluva neznalosti.
Vymínil jsem si na zdolávání hory prémiový čas, který jsem získal vy necháním návštěvy muzea na demarkační linii. Tedy prohlídku tanků T34 a náklaďáků V3S a pak různých zajímavých kousků vojenské techniky, které jsem už viděl a Divíška, o kterém jsem už psal v nějakém z předchozích ročníků. Vykročil jsem tedy za doprovodu Mirka, který je pacifista a už to taky viděl a pak měl zájem na včasném obědě, hlemýždím tempem k mé to hodnější Canosse. Snížené tempo se po dosažení vrcholu vyplatilo. Ještě před tím jsme však minuli hypotetické místo našeho prvního přenocování v roce 1982. Byla to nepříjemná a mokrá noc, provázená hlukem vojenské techniky a povelů. Zrovna se nějak aktivizovali totiž vojáci z blízkých kasáren a cosi tu nacvičovali. Tím se obliba tohoto místa zcela vytratila a následoval přesun do mýtických Svojkovic - tehdy. Před deseti lety jsme si nějaké ty mýty ještě přidali. Ovšem už jsou to také jenom pověsti o neexistujících místech. V prvním ročníku totiž tato etapa vůbec nebyla. Po příjezdu do Rokycan jsme rovnou přestoupili na motoráček do Mirošova. Zbylo sil na vyšplhání na rozhlednu a potvrzuji informaci, že výhled je kouzelný od krasu, přes Brdy na Šumavu, Krušné Hory a bůhvíkam. Foukalo tam a cesta ještě daleká. Ovšem s vrchu do údolí Klabavy do Kamenného Újezdu do občerstvovny Pod Jasanem na Loužek, který mi na rozdíl od Stočesů chutná a nějakou tu klasickou stravu.
Zde se obě části pelotonu opět šťastně spojily. Tedy my, co jsme nešli na tanky s těmi, co na tanky šli. Toto zastavení je z těch, která považuju za Faustovská. Prosím chvíli, která je pokojná a vlahá, kdy šumí větřík pod korunami stromů, vůkol jsou lidé, které mám rád a na stole cokoli, co potěšuje tělo. Chvíle, které mám chuť říci postůj a neodcházej, zůstaň, byť by to právě znamenalo konec. Kdo se přečetl až sem, na konec druhého dílu 10x tlustšího než je ten první, už vůbec neví, o čem ty nesčetné únavné verše vlastně byly a toto mu zůstane. Co zůstane těm, kteří se nepročetli netuším. Napište. Jenomže ono to neskončilo a přesunuli jsme se do Mirošova. Do cíle prvoročního přesunu. Kousek od nádraží stojí dnes už bývalý hotel, který jsme během prvního roku poctili návštěvou a setrvání ve vzájemnu, které nenarušilo okolní neuvěřitelno - viz fotodokumentace i zpráva o tomto konání... (mimochodem taky to nebyla jen tak obyčejná chlastačka a vystačili jsme si ve třech). Další popisovaný děj včetně poloviny následujícího dne se tedy v prvním ročníku nekonal. Z hotelu je dnes obytný barák a naproti zámek. První rok jsme tam nebyli. Následující patrně ano. To byl ještě ve vlastnictví původních majitelů rodové linie národohospodáře, ministra a emigranta Feirabenda a prohlídka byla tak nějak standardní. Paní Ludikarová však zámek prodala s odpuštěním jakémusi pomatenci, který zde vytvořil čtyřmístnostní trasu, kde vidíme, jak bychom nechtěli žít, jak by se nám to líbilo, jak drancujeme svět a jak to všechno spasíme, když sebou praštíme o podlahu a ÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓMMM. Šťastny nechť jsou všechny duše! Opravdu? Nemám rád převádění duševní dokonalosti. Jediné pravé cesty. Nechytnu se za nos, že jsem povrchní a poživačný. Mám rád Appolinairova Kacíře. Čím jsem, jsem rád. Nechtěl jsem tam jít, tak to prosím bylo naposledy. První patro budovy, patrně výdělečné, je rekonstruováno velice vkusně a vznešeně a bylo radostí vidět je ve stavu, ve kterém se nachází. Po završení kulturního zážitku nastal přesun směr restaurace U Kozlerů. Tuto Mekku českého pohostinství jsme objevili až v pozdějších ročnících akce a našli v ní zalíbení. Příjemná obsluha, snaha vyjít vstříc, dobré vše, obvykle večerní program. Je dobře, že na webu moc dobře toto místo hodnoceno není. Aspoň tu není tlačenice a poutník zde najde vše, co potřebuje.
Zde (pokud mě paměť neklame) jsme dosáhli maximálního počtu účastníků připojením Zdeňka - celých 8 přátelé a to už je rozsah, který je věru složité managerovat a ubytovat - vřelý dík za husarský kousek Liborovi a potvrzení mé víry, že se nacházíme v kraji, kde takové věci nejsou problém. Přímo od Kozlerů jede autobus do Skořic našeho dnešního cíle a přímo ke Svatému Jánu - našemu cíli.
Večer, který nastal probíhal nejprve poklidně. Jen na něm byla znát únava ze dne nabitého programem až po okraj. Mě zachvátila plná letargie, a tak jsem zaostával v konzumu a spíše posedával na zápraží, což je mi nařízeno zákonem. Díky tomu, jsem si dost popovídal s Janou, protože ona je také pod zákonem. Odposlechl jsem si něco z hovorů zde ubytovaných Ukrajinců, o co jsem ani nestál. Viděl, jak malá holčička neudržela velikého pejska a ten se vrhl na druhého velikého pejska, a tak trochu se porvali (s vynecháním holčičky). No a pak spadlo kápo Ukrajinců ze schodů. Byl to jediný člověk, který upotřebil tu vymoženost, že jsme měli lékařský dozor s sebou. Naštěstí. Zajímalo by mě, zda přežil, ale ne tak moc, abych to zjišťoval. Pro mě to bylo učinění pestrým posedávání, výslechy policie, které jsem trpělivě vysvětloval, že jsem nic neviděl a možná něco slyšel a že nevím, kolik bylo ani kolik je a že si tu sedím a užívám si večera a nebýt toho, že zablokovali pro své vyšetřování zkrvavené schodiště, už bych dávno spal. Tak jsem šel spát, hned jak to tam vyšetřili a vytřely (samozřejmě ne policajti).
Den třetí cesta k opuštění
Ráno se vyklubalo do rozporuplna a neobjasněna. Už od večera jsem netušil, co si s tímto dnem vlastně počnu. Plán přesunu byl totiž smrtící a rozsahem takový, že jsme jej nikdy nekonali. Pro srovnání, jsme při konání prvního ročníku přešli z Mirošova do Dobříva a bylo. V dalších letech, kdy možnost přespání v Mirošově pominula a my přespávali stejně jako letos ve Skořicích, přecházeli jsme odtud přímo do Dobříva, a to je blíž než z Mirošova. Letos však bylo z tragických a nostalgických důvodů nutné podniknout cestu do Mirošova a následně po původní trase do Dobříva. Někoho napadne, proč právě tam, když je to tak komplikované, a nakonec jsme v Dobřívu v roce '82 nebyli. Pravda je taková, že jsme nebyli ani v Mirošově ani ve Skořicích ani leckde jinde (třeba na vrcholu Kotle). Jenomže trávit celý víkend ve Svojkovicích, kde není prakticky nic a některé roky ani hospoda je dosti nudný plán. Dobřív pak, je naprostou perlou mezi navštívenými místy. Je zde maximální kumulace velmi zajímavých pamětihodností, ať průmyslového či kulturního či občerstvovacího charakteru. Navíc je toto místo fotogenické i jen tak samo od sebe. To jsem ovšem trochu odbočil od ranních rozpaků, zda se mám odtrhnout od všech a jít netradičně - tradičně rovnou do Dobříva nebo zda zůstanu v pelotonu a netradičně a pak tradičně dojdu do Dobříva taktéž jen s tím mezipřistáním do Mirošova. Druhá varianta zvítězila především pro potřebu se nevydělovat.
Nevydělil jsem se a trpěl. Cestou do Mirošova jsme si dovolili... Přesná formulace zní. Cestou do Mirošova jsme Liborovi dovolili drobný vyšetřovací pokus, kterým bylo vyšetřeno a ověřeno, že má stále jakous takous nosnost.
Pokud jde o mě, byl to pokus zbytečný, protože my členové NVTO, ověřujeme pravidelně měsíc co měsíc, co Libor snese a víme to. Jenže proč neumožnit dětinskému kmetu splnění jeho skrytého přání. Příště už to třeba nebude možné. (Děvčata jako obvykle nepřijedou.) Přesun do Mirošova se kupodivu podařilo přežít a pozorný čtenář jistě tuší, že hned z kraje města nás vyhlížel svatostánek U Kozlerů a že jsme jej neminuli bez povšimnutí. Trochu jsme je pravda zaskočili ještě před otevřením, ale to je jedna z metod ověřování kvality a v tomto případě uspokojena na nejvýše. Den by býval byl mohl klidně skončit. Všeho krásného bylo dosaženo. Leč pokračoval dál a začaly se hromadit spíše neblahé situace. Ta první se vyskytla takřka okamžitě po občerstvení. Přesunuli jsme se na nádraží a tam byla naše skupina genderově unifikována:
Děvčata nás s úsměvem ponechala svému osudu a my se vydali po prémiových jubilejních stopách. Nutno podotknout, že před námi byla ta přírodně a kulturně nejkrásnější část výpravy, a tak se předčasné opuštění lodi posádkou přeci jen vneslo do myšlenek jistou dávku rozčarování. Leč tak bylo dáno, a tak se také stalo. Před nabráním dalšího směru přišlo varování místním umělcem. Obrazec nalezený v čekárně nádraží Mirošov Město mě naprosto fascinoval. Směsice postmodernizmu, symbologie, hluboké filozofie vyjádřené v dokonalé prosté zkratce mě fascinovala a jako by předurčovala další dění během druhé poloviny naší výpravy.
Namířili jsme si to tedy napříč Mirošovem ke Čtrnáctce, což jsou pozůstatky po zdejší důlně uhelné činnosti a odtud kouzelným prostředím v okolí plicního sanatoria do údolí a rokle slepenců. Zde je místo kouzelných skalních výchozů a snad pozůstatek těžební činnosti v podobě prapodivně pravidelné jeskyně či výrubu. K věci jsem nenašel podklady, tak víc nevím. Odtud cesta pokračuje lesem a lukami k toku Klabavy a proti proudu této řeky do Dobříva.
Dobřív jsme nalezli tam, co obvykle a ubytovali jsme se. Tentokrát bylo naše ležení přímo v sokolovně - nikoliv v sále, ale v klubovně a to v komfortu, který umí připravit pouze paní Schnauerová, která se o nás starala tak jako i jiné roky. Ještě po tak dlouhé době nejsem popisovat do všech podrobností míru, kterou nás na nádraží Mirošově opustilo štěstí, co se projevilo právě zde. Ponechám tedy věc na pouhém bodovém výčtu:
- Hlavní lákadlo - vodní hamr - zavřeno - rekonstrukce se protáhla o rok nebo o dva - neuvěřitelné.
- Pamětní síň Jindřicha Mošny - zavřeno
- Stará hospoda - zde se konala svatba a pro externí hosty bylo zavřeno
- K tomu je třeba přičíst naši opuštěnost
Je tedy jasné, že nálada byla velmi sklíčená. Předem jsme se obávali návštěvy restaurantu Hamrovka, se kterým nemáme zrovna nejlepší zkušenostmi (např. Mirek tam dostal malej řízek.). Další a jediná možnost je jakýsi podnik směrem na Strašice, se kterým ovšem nikdo neměl zkušenosti. Dálkovým průzkumem, pak bylo zjištěno, že na dotazy reagují divně a že tam točí Krušovice. To je pro kraj v takové blízkosti od epicentra naprostá potupa a na to nelze ani v nejmenším přistoupit. Obrnili jsme se tedy a zamířili do již předem zošklivené Hamrovky. Večer však dopadl kupodivu dobře a posezení lze charakterizovat jako příjemné. Záhy však přeci jen opanovala společnost druhdy tak veselou únava a snad trochu přežívajícího roztrpčení a zamířili jsme do naší zapůjčené sokolské klubovny. Zvídavého čtenáře jistě zajímá, proč jsme tentokrát nenocovali v ubytovně, jako obvykle. Proč nás paní Schnauerová takto odsunula. Jestlipak se jí "někdo" při objednávání nedotkl. Není důvod se obávat. Věc je o něco prostší. Na místním sportovišti se konala jakási házenkářská akce a sportovci ze severu Moravy či Slezska (jak kdo chce). Zabrali naše obvyklá lože. Řekl bych, že až konečně v tomto momentě Libor předvedl, co všechno snese a unese. Neb na rozdíl od všech, kteří odpadli, upadli a usnuli on sám v plné síle, šel se se sportovci družit. Patrně jim vylíčil veškeré podrobnosti všech předchozích ročníků, jako i průběh našeho studia na gymnáziu a vzhledem k tomu, že některé zná z devítiletky patrně zabrousil i do této etapy... Já si šel zapálit na zápraží a zaslechl jsem, jak se mu kratkymi zobaky omlouvají, že už jsou unaveni a musí jít spát, neboli dokázal utahat i je - trénované... Tím začala tichá a poklidná noc.
Cíl má v sobě vždy i konec.
Probuzení následujícího dne přineslo kouzelné pocity probuzení po zaslouženém odpočinku. V příjemném ránu jsme si vynahradili deficit předchozího dne a zamířili na drobné nákupy k Vietnamci panu Tranovi, mimochodem tady taky byli Tranovi, ale nějací jiní Vietnamci je vyštípali - přeplatili a teď ta naše večerka stojí za prd. Tedy u pana Trana jsme se občerstvili ve smyslu snídaně a popošli ke Staré hospodě a ta světe raduj se, již rozpřahovala náruč ušlým poutníkům. Nedalo se odolat a bylo to tak správně, protože vzpomínka na Dobřív by měla být aspoň částečně tak hezká jako vzpomínka na Zbiroh, kde jsem nikdy nebyl.
Rozhodnutí to bylo velmi správné. Pivo jako křen a zase jedno takové nádherné ráno, kdy se člověku nikam nechce a tu chvíli by zadržel, jak psáno svrchu.
Před námi ovšem zůstávala poslední etapa. Tento přesun se konal přesně podle prvního ročníku, kdy se stal přesunem nejdelším a nejtěžším. Po včerejšku to ovšem neplatilo. Cesta vedla překrásnou přírodou vrchu Žďár a jeho okolí. K vidění je zdravá flóra a fauna. Dramatické scenérie skalních výchozů zvaných kazatelny, kamenná moře, výhledy do okolní krajiny. Prémiově jsme jako obvykle pořídili záznam do vrcholové knihy, a ještě těsně před dosažením vrcholu zařadili tradiční občerstvovací přestávku, tak jak činíme pokaždé na tomto místě.
Odtud jsme se sesunuli do Svojkovic. Při průchodu kolem zastávky vlaku došlo k poslední dezerci. Ty! Ty! TY! Zdeňku. Tam, kde se konal slavný vandr roku 1982. Onoho roku jsme většinu času trávili v místním Motorestu - ve Formance. Tu jsme od té doby otevřenou nezastihli. Některé ročníky byl Motorest funkční jiné ne. Tento patřil k těm, kdy ne a horko bylo naprosto nechutné. Zachránil nás stánek místního pana řezníka, který krom piva poskytoval a vlastnoručně vykouzlené uzeniny a masu z grilu. Konečně jsme opět nabyli sil a stability. Přikročili jsme tedy k cestě loukou až dozadu do odhadnutého místa našeho pobytu. Zde jsme vykonali pietní akt.
Odtud jako pokaždé vedly naše kroky na koupaliště. Zde se po všech našich návštěvách opět zbořila jistota. Dlouholetá stále stejná obsluha, po letech jsme přišli na to, že jsou to dvě sestry, byla vyměněna. Nicméně občerstvení fungovalo a my mohli jako vždy usednout a zvažovat, jak moc se nám sedí a povídá hezky a jak moc si chceme koupit lístek na vlak a tím celu akci ukončit. Libor se samozřejmě vykoupal, ale to se dalo čekat a též to patří k tradici provozované za každého počasí. Tentokrát bylo počasí koupání adekvátní. Tedy jsme se občerstvili a odjeli a tím to zhaslo.
Otázka je, zda jsme se i poučili?
Lidé Bacha!
