sobota 14. srpna 2010

2010-09-03 STS Svojkovice - Brod II

Soumrak letošních prázdnin se jevil jak čas těhotný nadějemi na pokračování v tradici založené loňskou expedicí po vlastních stopách a nejen to. Očekával se dvojnásobný počet účastníků, který by podtrhl jak význam tak i důstojnost pietních okamžiků akce. Jak mnozí tuší nakonec se úspěch v tomto smyslu nekonal. Celé neštěstí bylo korunováno katastrofou ve Škvorci, která vyřadila i Jardu Bejšovce a to je, prosím, členem diamantového jadérka... V této souvislosti nezbývá než pokárat Libora, který byl ochoten při dalším snížení počtu zúčastněných celou akci odvolat a zrušit s nejapnými výmluvami na neatraktivnost hry v lízaný mariáš (jakoby v každé hospodě neseděl nějaký třetí).

Plánovací a koordinačně organizační výbor vložil do přípravy akce maximální úsilí a odpovědným způsobem rozšířil jeho kulturně výchovnou složku. Celá akce proběhla zcela přesně podle předem stanoveného a zveřejněného plánu. Jediným stinným místem tedy bylo, že jsme se na Hlavním nádraží v Praze nakonec stejně jako vloni sešli tři.

Pátek 3.9.2010

  1. Cesta do známého neznáma
    Zahájení Fantova kavárna
    Tentokrát jsme se sešli v nekřesťansky brzkou dobu, prý abychom vše stihli. No nevím. Nejsem příznivcem vypjatých výkonů.
    Přes tento drobný ústrk se všichni dostavili včas a stejně tak vlak, který nás v naprosté pohodě a zcela dle itineráře dopravil do nástupního prostoru naší anabáze v Rokycanech.
    Rokycanské nádraží

  2. Návštěva muzea na demarkační linii
    Celý Rokycanský program byl oproti loňskému ročníku, kdy jsme zde pouze přestupovali, inovací. Prvním krokem byl přesun do čtvrti U Václava, kde jsme opět oživili vzpomínky na jedno navštívené místo.
    Restaurant u Václava - zatím zavřený
    V tuto chvíli mimo provoz, ale dočkání času máme už tak nějak v programu a povahách. Vydali jsme se tedy kýženým směrem a to naprosto přímo. Toto přímo vedlo skrz prostor, který byl při naší první návštěvě před lety oplocen a obývali jej vojáci. To už není pravda a tak jsme po drobném znejistění a doptávání dosáhli hledaného muzea, které jsme původně předpokládali právě v prostoru bývalých kasáren, leč pravdou je, že to bylo trošinku vedle u výpadovky na Šťáhlavy a Plzenec. Nepřeberné množství vojenské techniky, které nám bylo možno spatřit nás hluboce potěšilo.
    Stroj na kolech co střílí...
    Teď si dovolím drobný exkurz do minulosti. Je poměrně známé, tedy aspoň dnes, že Rokycany osvobodila na konci války americká armáda. V mém dětství se však o tom nějak nehovořilo a na Rokycanském náměstí mezi dvěma keři šeříku stála socha rudoarmějce (musela tam být i při naší první návětěvě Rokycan) a tuto sochu jsme mohli spatřit právě zde v muzeu.
    Prohlídka kvalitní expozice byla poměrně časově náročná a po ní následoval návrat do města. Konkrétně zpět do čtvrti U Václava a oběd ve stejnojmenné památeční restauraci.
    Oběd v restaurantu U Václava
    Bylo mi připomenuto, že již v prvním ročníku (1982) jsme toto místo navštívili. Oběd byl znamenitý a kvasnicové pivo, které se zrovna prémiově točilo bylo naprosto brilantní. Nutno říct, že pro zmožené návštěvníky až nebezpečně. Byli jsme si ovšem vědomi nutnosti dodržet stanovený program. Opustili jsme tedy radosti života a vydali se opět na další pouť po vlastních ztracených stopách.
  3. K úpatí hory Kotel
    Naše další putování směřovalo přesně tudy, kudy jsme šli před 28 lety. Kolem bývalých kasáren a cestou alejí k úpatí hory Kotel.
    Kotel od Rokycan
    Výstup o střední náročnosti jsme zdolali v celkem slušné pohodě a bez dopingu. Alej přímo vstupuje do lesa a v místě křížení lesních cest jsme detekovali pravděpodobné místo našeho prvního noclehu před 28 lety. Zde jsme chvíli mlčky postáli a vzpomněli starých zlatých časů.
  4. Pietní vzpomínka na onom místě.
    Díky dokonalé přípravě došlo na tomto pietním místě k zřízení prvního provizorního pomníčku.
    Poblíž místa první noci

  5. Směr Kamenný Újezd
    Po dokončení oficiálního programu jsme opět vykročili k cíli první etapy. V tomto okamžiku došlo v naší skupině k prvnímu a také jedinému rozkolu. Mopžná, že se v tak malém kolektivu mohlo jednat o ponorkovou nemoc. Příště s sebou musíme rozhodně vzít psychologa nebo aspoň lékaře, či bernardýna se soudkem rumu. Náš spor se týkal vhodnosti ukvapeně přehnaně zatěžovat organizmus hned na začátku akce přehnanou zátěží nebo postupovat podle dokonale vyladěného a rozvrženého předem stanoveného plánu. Tedy zda-li putovat do cílového Mirošova zcela po svých nohách a nebo přejít do Kamenného Újezda a pokračovat vlakem. Nakonec zvítězil rozum a tedy můj názor, že na špičkové výkony máme času dost a je vhodné je podávat až po rozumném roztrénování.
  6. Přesun ČD do Mirošova
    O dokonalosti plánu svědčí už jenom to, že na kýženou železniční přepravu jsme po příchodu na stanici čekali pouhých pět minut.
    Vlak do Mirošova

  7. Konec první etapy v Mirošově
    Jak se již stalo ustáleným rčením. Konec dobrý - dobré i pokračování. Po opuštění vlakové soupravy jsme záhy spatřili důvěrně známou budovu hotelu Mirošov. Zmocnilo se nás napětí, kterého se snad dostává pouze objevitelům. Z prvotní informace jsme seznali, že se změnil nájemce objektu a s ním i obsluha. Co nás čeká? Nakonec se to dalo přežít. Je faktem, že změna značky piva nebyla k lepšímu. Zato jídelníček, který naprosto uchvátil všechny pochybnosti zahladil.

    Rozloučení s hotelem Mirošov
    Nakonec jsme tedy užili v úzkém kruhu radostí života sestavených z umné kombinace konzumace a karetní hry mistrů. Tato prakticky monotónní náplň našich večerů je jednoznačně zaviněna jednak našimi zájmy a jednak nízkým počtem účastníků, kdyby nás bylo aspoň pět mohli jsme hrát třeba kolo kolo mlýnský nebo chodí pešek okolo - ve třech je to vopruz.

 Sobota 4.9.2010

  1. Kuropění
    Brzké ráno nás shledalo v překvapivě dobré kondici. Ne že bychom se snad z postele přímo hrnuli, ale plán byl naprosto neúprosný - tedy spíš jeho rozšíření o prohlídku Mirošovského zámku, které při poslední revizi programu provedl Libor.
  2. Prohlídka zámku Mirošov
    Neúnavná činnost realizačního týmu způsobila, že nám letos nezůstal utajen interier Mirošovského zámku. S vlídnou průvodkyní jsme se seznámili se zdejší zajímavou historií.

    Zámek Mirošov
    Po prohlídce zámku jsme ještě nostalgicky navštívili hotel Mirošov, kde jsme se posilnili před pokračováním v náročném programu.
  3. Pěší přesun Mirošov - Dobřív
    Mirošov jsme opustili již známou cestou "Čtrnáctka" a na jejím konci jsme zamířili k oblíbenému sanatoriu a dále poměrně drsnou krajinou slepencových skal.
    Ve skalách
    Další putování takžka panenskou přírodou proběhlo bez problémů a v nečekaně krátké době.
    Byli tam i Křemílkové
    V cíli naší cesty jsme se tedy octli poměrně záhy a zůstal nám velice slušný prostor pro splnění plánovaného kulturního programu.
  4. Ubytování v Dobřívu
    Po téměř tragických zkušenostech z loňského ročníku, kdy nám Libor svou sveřepostí téměř zlikvidoval celý sobotní kulturní program bylo rozhodnuto, že letos provedeme povlečení lůžek zároveň s ubytováním a tím se vystříháme následujících disharmonických postupů. Libor se ještě pokoušel vymámit z ubytovatelky paní Šnauerové dodání povlékání jako službu, ale nechtěla...
    Paní Šnauerová - Dobřívská ubytovatelka
    Zůstalo tedy u práce vlastních ruk a po jejím dokončení byla takticko operační část dne dokončena a začala jeho kulturní náplň.
  5. Kulturní pametihodnosti Dobříva
    Stejně jako v loňském roce jsme navštívili kulturní pamětihodnosti Dobříva. Tentokrát jsme to díky příznivému časovému rozložení předchozích úkolů meli možnost tuto záležitost zvládnout během sobotního odpoledne bez toho, že bychom nějakou z pamětihodností ošidili.
    Vodní hamr je klasická pamětihodnost a lákadlo tohoto místa a nemohli jsme si odpustit jeho návštěvu po opravě náhonu a zprovoznění.

    Hamr a vantroky s vodou
    Stejně tak jsme navštívili i Mošnovu pamětní síň, které je zároveň předsíní zapomění a oblíbené Staré hospody. Zde se mimochodem též změnil nájemce a jako z udělání zrovna v tento významný den se zde nevařilo - museli jsme se tedy pohlednou v blízké ne tak poetické Hamrovce, kde nás nakrmili ovšem s výhradami. Např. Mirkův řízek prošel patrně nějakou miniaturizační úpravou a to se přátelé opravdu nedělá.
    Stará hospoda


    Ve Staré hospodě jsme pak užili zbytku dne v družném hovoru a společenských hrách.
  6. Jestli bude zase posvícení tak možná přijde i kouzelník (loni jsme šli spát)
    Pro zvědavce, kterí se zajímají o tuto závěrečnou pasáš sobotního a nebo velmi rannou fázi dne nedělního mám poměrně krátké sdělení. Naše skupina byla již v úvodu této fáze dne hendikepována svým složením. Při příchodu do sokolovny v tuto na noc pozdní chvíli jsme zjistili, že jsme již v podstatě líní, že nám nehodlají poskytnout slevu na vstupném a že bez toho ještě jednoho piva do rána vydržíme. Shrnuto a podtrženo, drobný pokus jsme udělali, ale nakonec jsme šli opět stejně jako vloni spát.

Neděle 5.9.2010

  1. Nádherné ráno
    Jestli mám představu krásného rána, pak to bylo právě to nedělní. Když mi ranní sluníčko rozlepilo víčka a následně jsem zaostřil zrak. V naší nocleárně již chyběl Libor, který si jako týlový pracovník, hospodář a zásobovač vysloužil naši důvěru a  nutno dodat, že ji téměř nezklamal. Snídaně, kterou v blízkem východoazijském obchodu opatřil byla vskutku bohatá.
    Vlastnoruční snídaně - Dobřív
    Během konzumace jsme samozřejmě vzpomněli i nepřítomných.
    Je načase připojit i malý díl kritiky. Takže vykládání proviantu z igelitky bylo téměř po celý čas provázeno jásotem až do okamžiku, kdy se z jejích útrob vynořila PET lahev s pivem. Mnohým na tom nepřijde nic podivného, ale znalci zlatavého moku to přijde jako svatokrádež nebo Cimrmanovský vtip H2SO5 naprosto absurdní a s Liborovým komentářem, že je docela chladné a tudíž vhodné k pití... Nepochopitelné jak může někdo nevnímat rozdíl mezi chladným a chlazeným!!!
    Heslo akce
    I přes tuto tragickou okolnost však celkové vyznění Liborova úsilí bylo kladné a po dalšícho kolech důkladnéo tréninku se Libor v tomto umění jistě vylepší.
  2. Horský výstup z Dobříva na horu Žďár
    Nezbylo než se rozloučit s milou destinací v Dobřívu a vydat se na další strastiplnou cestu.
    Důstojné rozloučení s Dobřívem
    Kroky nás stejně jako vloni vedly k pozoruhodnému místu - vrcholu hory Žďár. Zde se nachází jak přírodní pozoruhhodnosti významné geologické lokality tak i istorická pamětihodnost v podobě keltského Oppida. My jsme obdobně jako při minulém ročníku akce zanechali zápis ve vrcholové knize.
    Zápis ve vrcholové knize
    Na již tradičním místě pod vrcholem jsme si tradičně vychutnali vrcholovou prémii.
    Vrcholová prémie
    a tím byla horská etapa naší tůry ukončena a my se vydali do neznáma.
  3. Sestup do obce Hůrky
    Pozornému čtenáři původního plánu akce Svojkovice-Brod I jistě neuniklo, že jedna z jeho etap nebyla naplněna. Jedná se o návštěvu obce Hůrky a rekognoskace tamější pamětihodnosti. Vydali jsme se tedy od vrcholu Žďáru tímto směrem nedbaje prodloužení pochodové trasy. Díky Liborovu předběžnému výsadku nám byla známa skutečnost, že místní pamětihodnost - restaurace U Fabiána (Fabián je Brdský ekvivalent Krakonoše) je v provozu.
    ...a skutečně
    Na místě jsme ověřili, že je to naprostá pravda. Menu bylo nesmírně vybrané - bytelná bramboračka a pak ještě něco, co jsem zapomněl, co to bylo, ale bylo to dobré a objemné a oběd v místním podání měl všech pět P.
    Hůrky uvnitř
    Na přiloženém snímku je zcela zřetelně k vidění, že jsme se v Hůrkách cítili jako doma.
  4. Přesun do Svojkovic
    Dobná debata se rozvířila ohledně trasy do Svojkovic. Libor prosazoval neznámé a neověřené přírodní stezky. Když následně předvedl, že je po náročném víkendu již značně unaven a má potíže i s pochodem po rovném asfaltu, bylo rozhodnuto o použití silniční sítě, zde téměř bez provozu a netrvalo dlouho a vstupovali jsme na území naší cílové destinace.
    Opět na místě činu

  5. Pietní akt na místě tábořiště před 28 lety
    Návštěvu našeho cíle jsme zahájili zběžnou exkurzí po Svojkovicích. Zde jsme poněkud narušili původní program, co se pořadí jednotlivých etap týče. Zkrátka jsme v první řadě došli až k Motorestu, kde nás čekalo příjemné překvapení. Vážení přátelé toto místo opět ožilo.
    Utěšený pohled
    Velice nás ten pohled rozradostnil avšak zůstali jsme tak skoprnělí, že jsme nevyužili zdejší pohostinnosti a pokračovali směrem k pověstnému tábořišti z před 28 let. Šli jsme již známou trasou a v cíli jsme se octli během krátkého času. Zde jsme vybudovali pietní pomníček se vzpomínkou na člena diamantového jadérka, který omluvitelně nemohl být přítomen.
    Pamětní deska v místě Svojkovického tábořiště
    Nejprve byla samozřejmě osazena pamětní deska následně zbudován pomníček.
    Pietní akt s čestnou stráží
    Na samotný závěr po ukončení pietního aktu, byly vykonány měřické práce. S naším přístrojovým vybavením jsme zjistili, že se toto místo nachází na následujících souřadnicích systému UTF: 49°45'36,83'' severní šířky a 13°39'31,71'' východní délky s přesností polohy 82,4 m. Místo se nachází 419 m nad mořem s přesností 57,5 m. 
  6. Smuteční akt u chátrajícího Motorestu
    Jak jsem již předeslal tato část programu byla předřazena aktu v místě tábořiště. Naše kroky odtud tedy již směřovaly na místní koupaliště.
  7. Nostalgické posezení v občerstvení u koupaliště
    Toto místo se stalo tradičním zakončovacím prostorem našich výprav do těchto končin. Velmi příjemné posezení pod širým nebem je doplněno konzumací zlatavého moku.
    Svojkovice - koupaliště
    Libor se i letos tradičně vykoupal, ale tato záležitost byla naprosto znechucující a proto nebyla na snímcích zachována. Mě osobně připadá lézt v podzimním počasí do ledové kalné vody naprostá hovadina, když uvážíme širokou škálu možností, které nabízí různá wellness zařízení. Jako tradičně byl zařazen i kulturní program tentokrát představovaný akrobatickým přeletem letounu nad našimi hlavami.
    Důstojná náhražka Velorexů

  8. Přesun Svojkovice - Praha
    Ze Svojkovic jsme jeli jak se dá očekávat opět vlakem.
    Inovovaná žel. stanice Svojkovice
    Během cesty se nic zvláštního nestalo a tak mohu sdělit pouze, že koleje dělaly místy známé zvuky dum-dum a místy ne. Přestupovali jsme ve Zdicích a v Praze jsme se octli na čas. Tedy nuda nuda šeď šeď.
  9. Rozloučení v Praze
    V Praze jsme se rozšli plni dojmů ze společného víkendu. Hoši z východu odjížděli s úmyslem posedět v Úvalech při krátké besedě s Jardou Bejšovcem. Bohužel, díky skleróze či nedostatku informací nejsem schopen ověřit jak to s touto částí programu dopadlo. Já žijící na velmi blízkém východu jsem cestoval tramvají.

Slovo na závěr

Na sklonku akce Svojkovice-Brod I jsme se usnesli, že možnosti této lokality jsou z našeho hlediska zcela vyčerpány a že zůstávají dva dluhy, které ospravedlňují náš návrat do těchto míst. Návštěva tábořiště u Rokycan a návštěva Hůrek. Oba tyto body jsme letos beze zbytku naplnili a uvědomili si, že míra je navršena. S tímto pocitem nás zároveň naplnila jistá nostalgie. Rádi bychom se do těchto míst zase někdy vrátili, ale nechceme zakládat tradici a povinnost, která by nás dále svazovala v rozletu. Náměty na další zářijová putování již jsou na obzoru a čtenář těchto stránek brzy spatří první nástin akce našeho odílu v září 2011.
Závěrečné resumé v této otázce bylo učiněno 7.10.2010 v naší klubovně U Dašů. Shodli jsme se na tom, že si dveře do západočeského ráje nebudeme definitivně uzavírat a někdy můžeme opět tento zájezd oživit, obzvláště v případě, že budeme skupinou dalších spolužáků a spolužaček pokorně požádáni o její zopakování a že se tito skutečně zúčastní.

Příloha

Na každou dobrodružnou cestu nakonec zbydou jen vzpomínky. Dobrý cestovatel, si z cest přiváží suvenýry nebo předměty získané od domorodců, které mu mají nevšední zážitky připomínat. Pokud je tento člověk důmyslný obklopuje se předměty jednoho druhu a zakládá sbírku. Naše možnosti jsou v tomto směru dosti omezené, neb nemáme místo, kde bychom takové předměty mohli uchovávat. Klubovnu si totiž pouze pronajímáme pro naše zasedání.
Rozhodli jsme se tedy, že budeme lidi okrádat o duše. Ty jsou nehmotné a tak nezaberou místo. Zároveň jsme se rozhodli, že budeme zcizovat pouze dobré duše a protože i těch jsou přehršle a my nechceme sbírku extenzivně plněnou veletucty objektů. Definovali jsme jako příkladný artefakt pouze ty nejlepší duše, které nás provázívají celými večery. Libor protě okrádá naše milé obsluhující servírky o jejich duše. Základ sbírky byl položen letos:

S první paní servírkou
1. Obsluhující servírka v hotelu Mirošov


Stará hospoda - servírka
2. Obsluhující servírka ve Staré hospodě v Dobřívu - svou duši chránila zuby nehty

Stará hospoda - brigádnice
3. Pomocná servírka - brigádnice ve Staré hospodě na Dobřívu se svou duší zas takové ciráty nedělala.

Poslední hospodská
4. Obsluha ze Svojkovického koupaliště nás zaskočila informací, že když jsme tu byli na vandru tak ještě nebyla na světě...

Žádné komentáře:

Okomentovat